Re: Jak moc si může (má) člověk nechat líbit?

Byl z firmy odešen.
Prvně v životě jsem viděla podobný způsob likvidace nepohodlného člověka, až mi to vyrazilo dech. Bylo to s úsměvem na rtech, ale naprosto zákeřné.
Kvůli tomuhle šéfíkovi totiž z firmy odešlo asi pět výborných lidí (na to, že nás bylo asi 12, to byla půlka firmy). Šéfům v zahraničí došlo, že je něco špatně, a protože si na něj chlapi stěžovali (my ženské jsme nemohly, my podle nich přece nejsme plnohodnotní zaměstnanci), byl nejprve sesazen ze šéfovského místa a pak "přeložen" do zahraničí. V praxi to znamenalo, že cca 1.000 km od bydliště bude vyšívat od pondělí od 8.00 do pátku do 17.00, pak mu firma milostivě dovolila, aby se služebním autem a na náklady firmy přesunul domů. Domů dojel v pátek v noci (nebo v sobotu po poledni), v neděli po poledni vyrážel. Vydržel to asi půl roku, pak odešel sám.
Líto mi to nebylo, byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Tehdy jsem přesně pochopila, jak se cítili lidi v koncentráku: to je pocit, jako když sedíš holým zadkem na odjištěném granátu - taky to může každou chvíli bouchnout. Jinou práci se mi sehnat nepodařilo, musela jsem vydržet, byla jsem samoživitelka, neměl by nás kdo živit. On ze sebe dělal druhého Hitlera (podle vzoru vyššího šéfa ze zahraničí, to je taky pěkný magor) a naprosto nepochopil, že bez motivovaných lidí pod sebou práci prostě neodvede. A blbě motivovaní lidé se budou koukat různě zašívat a udělají je to, co musí, jinak na všechno zvysoka dlábnou, právě protože nemají žádnou motivaci, a ještě jsou navíc těžce buzerovaní.