Re: stokrát nic umořilo osla, aneb malý výletek

Promiň, že se směju. Jonáš začal chodit do školky, musíme tam být na osmou, máme to daleko, Filip to ujde asi za 45 minut, což nedávám, protože nejsem schopná vyrazit víc jak 7:25. Tudíš jsem nadšená za Phila a Tedse a vozím ho. Zvykl si, potvora, tak, že už není ochotný ujít ani metr, takže mám plně obsazený dvojkočár, Jony kluše za mnou a valíme. Tam ho odevzdám a následuje cesta zpátky. Chtěla bych, aby to Filip chodil, protože má spoustu energie a mohl by jí vybíjet účiněji než, že doma bude házet hračkama, vybíjí tak stres, že nemůže chodit do školky taky. Takže ho nechám běžet a on je schopný řvát celou tu cestu, těch 45 minut. Domů dovalí naprosto splavenej, uřvanej, ale utahanej není ani trochu, zatímco já jsem dokonale grogy. Asi ho přece jen budu vozit.
Jinak to, že řvou oba na střídačku je běžnovka, do toho občas ještě malá a já jsem na odpis.