Re: věčný řidič začátečník

Za to se na sebe vůbec nezlob. Já ti popíšu, jak vypadalo moje znovuřízení po letech, co jsem měla řidičák, ze začátku, jo?
Jezdila jsem autem do práce, po Praze, cca 45 minut jedna cesta, zčásti docela frekventovaný úseky. Každý ráno jsem se budila s děsnou bolestí žaludku. Cestou k autu jsem myslela, že budu zvracet. Jezdila jsem rozklepaná, celá vynervovaná. Na jednom místě, kde bývají kolony, je poměrně prudký kopec, kde je obvykle potřeba rozjíždět se na ruční brzdu... pamatuju si den, kdy mi to tam chcíplo tolikrát po sobě, že jsem naprosto vážně chtěla vystoupit z auta a nechat klíčky v zapalování, ať si s tím odjede kdo chce, já s tím nechci mít nic společnýho. Nakonec jsem se stejně rozjela.
Ostatní řidiče od té doby považuju za velmi milé lidi, jen několikrát v tom začátečním období na mě někdo troubil, a přitom mi to chcípalo všude možně - ani ne tak z nešikovnosti, jako fakt z nervozity.
Ale postupem času jsem se trochu rozjezdila a začalo mě to trochu i bavit.
Pak jsem si střihla pár výletů někam s dětmi na Moravu nebo podobně, už s menší nervozitou.
No a pak v létě jsme měli zaplacenou dovolenou v Chorvatsku a na poslední chvíli se stalo, že manžel musel z pracovních důvodů zůstat doma. Nedovedla jsem si představit, že bych to moře kvůli tomu oželela. Bylo to asi půl roku poté, co jsem tím výše popsaným způsobem začínala znovu řídit po letech neřízení - a sedla jsem do auta, dojela s dětma na Istrii a dovezla je zase v pořádku z Istrie zpátky.
A to není tím, že já bych byla tak skvělá, kdepak. Ale myslím, že ta systematičnost - to, že jsem řídit prostě musela a nešlo se tomu vyhnout, a že jsem musela denně a nešlo se poddat tomu, že je mi špatně strachy - že tohle mě dokopalo a myslím, že by dokopalo každýho.
A podle mě taky to, že vedle mě nesedí nikdo, komu řeknu - hele já se odsud prostě nedostanu, už na to nemám, sedni si k tomu ty, vyměníme se.
Prostě ten pocit, že v tom autě to musím vyřešit já a basta, protože tam nikdo jinej není.