Re: věčný řidič začátečník

dryádo, holka zlatá, jak já rozumím...
Teda, řidičák mám od 19 let, jezdila jsem vlastně hned autem rodičů, nechávali mě řídit, takže to bylo dobrý. Navíc jsem vždycky řídila opravdu ráda, auto mám celkem pod kontrolou (třeba vážně hrozně ráda řadím). Nějaká extra řidička jsem tedy nebyla nikdy, ale prostě to šlo, normální místa jsem byla schopna normálně projet.

Jenže pak jsem několik let neřídila takřka vůbec, jelikož s manželem jsme neměli auto. Koupili jsme ho až letos v zimě, tak jsem hned nadšeně sedala za volant a bylo to kupodivu docela v cajku, nějak se ty naučené dovednosti docela probudily.
Ale - úplně to změnilo těhotenství. Začala jsem jezdit nervózně a nic moc. No, pak jsem při parkování urazila espézetku a od té doby za volant nesedla. Až zas po porodu, vím, že prostě jezdit chci a že to budu potřebovat. Jako jo, jde to, ale jak je v autě malej, tak mám o něj takový strach, že mi to hrozně zhoršuje řidičské schopnosti. Navíc jsem začala nesnášet rychlou jízdu (i jako spolujezdec), vůbec nesnesu dálnice - a to jsem rychlé ježdění (v mezích předpisů, teda) dřív milovala!
Fakt ten pocit zodpovědnosti za malého tvorečka, nejdřív v břiše, teď v autosedačce, hrozně mění můj přístup k řízení. Snažím se teda jezdit (zatím s mužem, přece jen, když malej zabrečí, tak mi nervy praskají a potřebuju, aby ne ani tak dával pozor se mnou na silnici, to zvládnu, ale hlavně ohlídal malýho). Pomaličku se to lepší, ale sama s malým zatím nejsem v žádném případě schopna jet. Mám doma pořád peníze na taxík, kdyby taková akutní potřeba vyvstala.
Ale věřím, že se to poddá a půjde to. Tobě určitě taky, držme si palce