Žluťásku, tak jsem nad tím hrozně moc přemýšlela, a furt mě nic nenapadalo, protože jsem se nedokázala vžít do tvé situace. Až když jsi začala popisovat poskakování, braní jídla, zalehávání sourozenců a tak, a především absoltutní neklid, dokonce i při chvilkovém mazlení. No, tak tohle mám doma taky, Anča nevydrží v klidu ani pár minut, dokonce i u napínavého filmu dělá stojky a podobně. Mazlení s ní se spíš bojím, většinou mi vykopne zuby, zlomí žebra, vyškubne pár vlasů.
A to, že se hrne do každé akce, tak taky dtto.
Takže, co bych udělala já? Já bych Ančeti v téhle situaci tu besídku rozmluvila, nebo se o to aspoň pokusila. Oproti Marušce se s Andulí dá mluvit, takže bych toho využila. Ale spíš kvůli ní samotné, protože hrozně špatně nese jakýkoliv neúspěch, a hlavně ho vnímá i tam, kde je jen v náznaku, takže bych se bála sesypání ve chvíli, kdy by jí někdo vyčetl, že kvůli ní to nebylo to ono.
Takže zase, řídila bych se podle toho, jaký to bude mít dopad na moje dítě, než na to, jak to bude působit na okolí (i když chápu, že to není příjemné). Pokud Maruška neúspěch snáší dobře (a myslím, že jsi psala, že ho spíš nevnímá), a máš pocit, že jí to může posunout o krůček dopředu, tak hurá na besídku.
A s tím chválením za "obyčejnosti". Posuzuju podle sebe, sama jsem měla (mám

) nízné sebevědomí a pochvala (byť za blbost) mi pomáhá. Takže chválím, spíš moc než málo, a chválím i za všednosti, pokud si myslím, že to dotyčného stálo nějakou námahu.