Jak najít sílu ukončit vztah - jak ze sebe přestat dělat hadr...:-(

Jak jsem psala před časem pod Kelčin příspěvek, jsem na tom velmi podobně. Potřebuji se vypsat...nebo asi i od někoho poradit. Nechci to dávat jako téma, zase tak na očích to být nemusí, tak pokud sem někdo zavítá a napíše, budu ráda...

S manželem jsme 10 let, z toho 2 roky jsme manželé. Je mi 27, manžel je o 5 let starší. Bohužel čím dál více trpím jeho nulovým projevováním pozitivních citů vůči mě i vůči okolí. Všichni jsou podle něj hloupí, když se doslechne, že se někomu něco nepovedlo nebo se přihodilo něco zlého, tak „dobře mu tak, může si za to sám“ byť jen sledovat s ním zprávy je utrpení. Vším a všema neskutečně opovrhuje.

Nemá žádné zájmy, nic ho nebaví kromě PC a sexu. Jenže sex s ním zase přestává bavit mě. Do práce chodí (tam je nespokojený, „šéf je blbej, kolegové jsou blbý…“ snaží se hledat novou, ale zatím bez úspěchu). Ráno chodí až po mě a vrací se dříve, takže ráno ho vidím, jak ještě spí v posteli (případně mi vynadá, jaktože jsem si dovolila rozsvítit a tím ho vzbudit) a odpoledne vysedává u počítače. Nákupy z 90% obstarávám a odtahám já, domácnost se snažím udržovat jen tak v provozním pořádko/nepořádku, protože ani nemám chuť už se mu snažit zavděčit a pulírovat jak šílená. Vařím, to jo, při tom se aspoň odreaguji, když uvařím to, co úplně nemusí, tak se toho netkne a dotčeně jí radši suchej rohlík. Když ho poprosím, aby si po sobě uklidil aspoň talíř, tak mnohdy to prostě naschvál neudělá a ještě pronese: „já jsem se neprosil,abys vařila. A kdybys náhodou nevařila, tak bych si nějak poradil…“ Druhý den mě zase zpeskuje, že jsem něco zapomněla na lince a mám tam bordel. Nejhorší jsou pro mě víkendy, kdy s ním sedím doma...protože jeho žádný aktivity nebaví Hádky se motají v podstatě pořád kolem toho samého…stačilo by mi, kdyby mi občas pomohl něco udělal, i když mu řeknu, co po něm chci, tak se slovy „Nebyl sex, tak ti pomáhat nebudu…“ Ale řekněte mi, kdo by měl na takového chlapa chuť? I když sex odmítám, tak často si prostě udělá dobře i přes můj odpor, otočí se a spí… a já pláču a cítím se jako méněcenná služka a milenka a už to tak nechci.

Když to chci řešit, ani se na mě neotočí a nevyslechne mě, on totiž problém nemá a problém je ve mně. Takže časopisové rady typu „musíte si o tom promluvit nebo jděte do poradny“, těm se musím jenom smát Většinou snaha o komunikaci končí scénou z mé strany, pláčem…který on si vykládá jako citové vydírání a posílá mě na psychiatrii, ale mě se slzy derou ven protože už prostě nemůžu a protože mám pocit, že by kolikrát bylo lepší, kdybych ani nebyla…a on by si ani nevšiml, že mu doma chybí ženská, která akorát umí udělat bordel v kuchyni a má blbý kecy. To, že se může stát, že od něj odejdu, ví a ani se neptejte, co mi na to řekl

Vím, že se dá poradit jediné, odejít….ale potřebuji od někoho slyšet, že mě ještě něco hezkého čeká, že existuje pro mě někde chlap, který bude normální a bude chtít rodinu. S tím současným si výchovu dětí neumím představit…takže ani děti nyní neplánuju. Příjdu si ale moc stará na nový vztah, příjde mi, že všichni muži jsou už zadaní a nechci být příčinou nějaké diskuze v sekci "nevěra" současně jsem ale moc mladá na to, nechávat se takto vláčet… Prostě jak jste to zvládly vy, udělat ten krok, protože já se snažím stále hledat na něm i něco pozitivního a všechny dny nejsou tak zlé, ale pak stačí jediná věta od něj a mě tak rozbolí srdce, že to nejde popsat…nevím co dělám špatně.