Re: Vztahy se sousedy - hluk dětí

Ehm, já jsem "bafla za ruku" svého syna snad tisíckrát. Nakonec si vypěstoval zvyk, jít se vyvztekat do druhé místnosti. Prostě mu bylo fuk, že ho nikdo nevidí, potřeboval emoce ventilovat nahlas. V ložnici si zaječel, zabušil do peřin a vyšel jako andílek. Hlavu si venku párkrát rozbil o štěrk, když jí ze vzteku bušil o zem a musela jsem ho zvednout a odnést, krev mu crčela... Šlo o projevy lítosti (rozbitá hračka, zákaz pohlazení pejska...) nebo strachu, případně vzteku (nepovedla se bábovička). V sedmi letech už tyhle scény nedělá, ale koĺem roku - dvou to bylo děsný. Dcera se v životě vztekla snad jednou, nikdy nekřičela, že by zadupala, o tom jsem si mohla nechat zdát... Prostě každé dítě je jiné. Syn je pedant a má vzorný pořádek, dcerušce by snad nevadily ani spoďáry na lustru, kdybych ji pravidelně nenutila uklízet.
Výchovou se dají ty negativa zmírnit, časem i zmizí, ale po svých zkušenostech si netroufám říct "tohle bych nedovolila", zvlášť pokud jde o nezvládání emocí. Něco jiného je vydírání řevem, to asi lze rychle "odstranit", ale strach, vztek, štěstí některé děti prostě zvládají hůř.