Bohužel znám taky takový případ, děda měl potíže s prostatou (v jeho věku je to vlastně úplně normální), což jednak odmítal komukoli říct, že (intimní problém) a když už se to "provalilo", tak odmítal jít k jakémukoli doktorovi. Je to prostě popření pacienta, takový strach, že když půjde, že mu řeknou špatnou diagnózu. My naštěstí jsme "venkovští lidi", takže bylo celkem snadný probrat to s doktorkou bez něj, aby věděla, aby on se nemusel svěřovat, a když tam šel s něčím jiným, tak to na něj rovnou vybalila, takový ty lékařský pindy o tom, že je to vlastně normální, nemusí se ničeho bát atd., tady máte žádanku a objednala jsem vás do nemocnice na tehdy a na tehdy, chcete napsat i sanitku.... Šel, nakonec to byla rakovina, ale už byl vzorný pacient. Třeba by to taky zabralo.
Jinak babička od švagra taky přišla o nohu, ale kvůli rakovině kostí, taky byla totálka rezignovaná na život, ale poslali ji do lázní na takovou rehabilitaci, kde se vozíčkáři učí běžné činnosti atd. a vrátila se plná života, plně soběstačná (kromě schodů atd.), najednou odmítala i, aby jí někdo uvařil atd.
Jinak já v těchhle případech razím zásadu, chováš se jako dítě, budu se k tobě chovat jako k dítěti a nařizuju... Tj. zítra jedeme tam a tam, přijedu pro tebe v 9:30, tady máš nachystané oblečení, buď nachystaný... (používala jsem právě na toho dědu, když po smrti babičky měl taky pár měsíců období takový letargie). Brblal, ale přímo vzdorovat nedokázal, myslím, že byl rád, že ho někdo nutil do režimu. Byla to celkem sranda, mě tak 25 let, dědovi přes 70, a já na něj jak na malý děcko (nikoli jako RaR, pěkně autoritativní přístup).