Re: je to už šikana nebo ne?

hm, DaVinci, ale já mám pocit, že pár lidí se tu vymezuje právě vůči tomu "nastupování na spolužačky, že dostatečně nekamarádí", což tu ale, pokud vím, nikdo nenavrhoval.

Osobně jsem byla několikrát svědkem toho, jak na sebe dospělí svéprávní lidé zanevřeli kvůli úplné prkotině (typu rohožka před vchodem) a vydrželo jim to až do smrti. I z toho důvodu bych vůbec nepovažovala za nevhodné si u "rozkamaráděných kamarádek od malička" nějak citlivě promluvit s jejich rodiči a s nimi (předpokládám, že i s nimi se znám od malička dětí) a zjistit, zda tam nebylo něco takového, co je pro ně třeba aktuálně neřešitelné a nevědí si s tím rady - do ničeho nenutit, ale zkrátka se pokusit pomoct to kamarádství zachránit, pokud by ta příčina byla malicherná.

Mezi tímto a "vynadáním, jak to, že s mým dítětem nekamarádí" je rozdíl asi jako mezi důlkem na kuličky a Macochou.

Ale převážně se tu bavíme o úplně jiném kalibru - a tím je to ubližování.

Lze s někým nekamarádit/přestat kamarádit, ale i přesto je nutné se k němu chovat slušně, nelze mu přece ubližovat!!!

A ještě něco - toto nepovažuji za "vodění za ručičku do smrti", ale navedení na správnou cestu, jak řešit konflikty. Pokud se dítě od nás naučí, jak se s takovými věcmi popasovat bez ztráty kytičky, tak to už bude umět napořád.

Kdežto když ho to naučit defacto odmítneme, tak je velká "šance", že se sice něco "naučí", ale že to něco bude totálně blbě (viz reakce na vlastní šikanu šikanou někoho jiného).