Zamilovanost jako droga

Zažili jste někdy takovou intenzivní zamilovatnost, že ráno vstáváte z postele a první myšlenka je, že ho/ji chcete, a poslední myšlenka dne taky? Jak dlouho to vydrželo než přešla v lásku, přátelství nebo prostě zmizela (nebyla opětována)? Neznám silnější a hezčí pocit, než tohle pološílenství. Mateřská láska je u mě daleko hlubší, opravdovější a silnější pocit (za zamilovanost bych ji nevyměnila), ale co se týká té intenzity, tak ve stavu opětované zamilovanosti člověk zažívá absolutní pocit sebepotvrzení, přijetí a v podstatě neznám jiný zdroj pro dospělého člověka, kde by ho tolik dostal (i když je to samozřejmě z části iluze zapříčiněná hormonální smrští). Láska už ten pocit dávkuje po kapkách.

V podstatě reaguji na názor v předchozí diskuzi o štěstí: "štěstí je jako zamilovanost - intenzivní a krátkodobé.Takže bořit kvůli němu v zásadě spokojený život mi přijde neúměrná cena. Zejména proto, že ono štěstí brzy pomine a bude následovat buď absťák a touha po další "dávce" nebo dospěješ do vyšší fáze a bude ti stačit stabilní spokojenost."