Měly jste někdy partnera, který avizoval, že s vámi zůstane, jen dokud děti neodrostou?

Jak jste to snášely? Myslím to vědomí, tu nulovou perspektivu, kdy se vlastně nedá ani nic moc plánovat do budoucna, protože to nemá cenu, člověk do toho nemá chuť, ale bezprostředně odejít jste nemohly.
A on vám tohle třeba v hádkách zdůrazňoval.
Jinak ovzduší doma střídavě oblačno, vysloveně vřelo nikdy, ale ani třeba permanentní stav na kordy.

Prostě nic, co by v člověku vzbuzovalo chuť plánovat nebo budovat do budoucna, spíš depresi z nejistoty, co se stane po tom bodě B, jak si poradíte - jak s bydlením, uživením. A únavu a nechuť, protože byste to v ideálnějším případě a podmínkách radši rozsekly, nenechaly se ponižovat těmito řečmi: jste s tebou jen kvůli dětem.... ale momentálně to nejde.