Re: Rodina mi nikdy nebyla oporou.

Nabourala jsem se zakladatelce do diskuze, tak nechci dál plevelit. Všem vám moc děkuji
Člověk tak nějak funguje na autopilota. Vždycky mi bylo divný, jak zde někdo dokázal psát o takových věcech(a že tu bylo smutných témat dost), že nesedí v koutě a nebrečí. Ale nakonec funguje člověk úplně jinak. Brečel by kýble slz, ale nejde to - místo toho má na srdci obrovský balvan a funguje tak nějak technicky. Slzy roní babičky, tety a kamarádi, my žijeme od jednoho telefonátu ke druhému, jedeme na doping typu redbull-kafe-cigáro(jinak už 8 let nekouřím a redbull nepiju), redbull-kafe cigáro. Slze tekly paradoxně až tehdy, když mi lékaři sdělili, že druhá operace dopadla lépe, než čekali. Ale v době, kdy nám řekli, že bojuje o život a šance, že se druhé operace dožije, je velmi malá, člověk paralyzovala úzkost a bezmoc. Taky vztek, že se na sál nedostal dřív, když RZ volal cca 22 hodin, než byl kluk na sále. Na druhou stranu se dostal na špičkové pracoviště, kde lékaři dělají, co mohou....
Člověk tak nějak není úpně sám sebou, protože jinak jsem plačka, kterou rozhodí i reklama v televizi.
Chlapečka máme pořád v umělém spánku, není to za námi a je to ještě pořád běh na dlouhou trať, ale je šance je snad už větší.