Re: běžkování a vaše vzpomínky

Dryjádo - popsalas zcela přesně traumata mého dětství a mládí!

Jen k těm hláškám doplním jednu z nejvíc iritujících: "Máš žízeň? Můžu ti tak akorát plivnout do pusy!"

Když se rodičům a dalším příbuzným konečně podařilo trvale a nenávratně poškodit náš vztah k běžkování (týkalo se to nejen mě, ale i bratranců, sestřenic...), několik let jsem na tom nestála, abych pak zkusila běžky z lásky ke svému současnému příteli.

To už mi bylo málo přes 20 a flash back do dětství nastal prakticky okamžitě po nasazení lyží.

Přesto jsem běžkovala - ale vždy max do 15km a vždy téměř s pláčem (nikdo mě nenutil, chtěla jsem sebe samu přesvědčit, že nejsem malej harant).


Pak měl přítel úraz - na žádné lyže už se nikdy nepostaví, i když to zkoušel.
V dobrém i ve zlém - "obětovala" jsem se a na běžky zapomněla

Je to víc než 15 let a pomalu začínám přemýšlet, jestli zas neučinit na dalších 15 let nějaký pokus