Komunikace s partnerem po mnoha letech vztahu

S manželem jsme spolu přes 20 let. Prošli jsme mnoha fázemi. Je zbytečné to tu vypisovat. Myslela jsem si, že už se známe, ale stále a znovu se dějí v našem vztahu nějaké zvraty. Asi je to normální.Asi je to v každém dlouhodobém vztahu. Přes to všechno já mám pocit, že k sobě patříme. Že už se známe, víme co od sebe čekat, víme jak na sebe. Tedy myslela jsem si to.
Manžel se ke mně chová hezky, ale přestal vyhledávat tělesný kontakt. Když jsem se ho ptala, proč, řekl mi, že já jsem tak dlouho reagovala odmítavě, až ho to prostě přestalo bavit. Mám pocit, že se chovám furt stejně, když ho pohladím, dotknu se ho, nebrání se, ale nikdy to není vzájemné. Je chladný. Přitom jsem postřehla náznaky, kdy to chtěl spontánně udělat, ale zastavil se. Chová se jakoby nic. Kdybych se na to několikrát neptala, budeme takto žít pořád.
Ale já nechci. Vždycky jsme se hodně dotýkali. Vím, že se mnou už toho sexu moc neužije (beru AD a jsem bez libida), ale snažila jsem se vždy trochu přizpůsobit. Tak se naštval a není nic. Vyloženě mi to přijde jako msta. Ale spíše to bude jen jeho ochrana.

Vůbec mě nevaroval, prostě se přestal dotýkat. Pusu mi dá, ale to je tak vše. I za tu jsem ráda.
Jenže to trvá několik měsíců a já začínám být z toho nešťastná, smutná. Koukám na něj a bojím se ho dotknout, brečím (když jsem sama), cítím se v pasti. Ke všemu moje představivost pracuje a jak jsem nikdy žárlivá nebyla, tak začínám být.

Manžel chodil vždycky s kolegyněmi do čajovny, po práci. Jsou to mladé žabky, studentky, on se s nimi cítí dobře, pochopitelně. Brala jsem to jako neškodnou zábavu, způsob, jak si chlap v jeho věku dodává sebevědomí a hladí ego...budiž. Ale prostě jsem si to nyní začala spojovat s tím, jak ochladl ke mně. Dnes za nimi odpoledne znovu šel, oslaovat Velikonoce... A já se nechci snižovat k tomu, abych nějak zjišťovala s kým a jak, prostě když odcházel, dala jsem mu pusu, objala ho a neměla jsem sílu už se dál ptát, protože se mi hnaly slzy do očí.

Já to s ním chci řešit v klidu, bez velkých emocí, nebrečet. Nechci citově vydírat. Ale sakra pro mě je to tak bolestná záležitost, že se neubráním emocím!

Napsala jsem mu sms, až odešel, že mě to hodně trápí, že jsem moc smutná, a že ho mám ráda. Psala jsem tam, že chci hlavně vědět, jestli někoho má ať vím na čem jsem.
Neodepsal. Prostě když o tom nejde mluvit, tak píšu.
Vůbec nevím, jak s tím naložit.

Já navenek dělám ejchuchů, před dětmi, v práci, i mi to pomáhá, že se tím nemusím zabývat. Ale samozřejmě ve chvilkách klidu to na mě dopadne. Když už se cítím mizerně, chci vědět na čem jsem.