Re: Kam až je člověk ochotný jít v pomoci dítěti?

Nedala bych mu ani korunu jako matka a jako ty bych kamarádce nepůjčila ani korunu - jednak je naprosto jisté, že to nikdy neuvidíš zpátky, jednak bys prodlužovala jejich agónii.

Kdybych nezdárnému synovi chtěla pomoct, budu volit jinou cestu, než mu dát prachy do ruky... např. bych za něj platila nájem (ne za cenu mé finanční nouze, vycházím ze situace, že já mám dost), nebo mu nabídnu práci u mě, pokud by byl bez práce, aby si vydělal. Živit dospělé nestudující dítě tím, že mu jen tak dám prachy, je podle mě blbost a cesta do pekla.

Vím, že bych byla tvrdá, je to pro jeho dobro, pomáhám mu právě tím, že mu "nepomůžu" - tj. nedám. Tím, že mu dám, mu naopak škodím. O muži mám pochybnosti, u nás by to byl spíš on, kdo by "zachraňoval". Samozřejmě, akceptuju, že pro mámy je to těžké, ale je třeba přijmout tu mantru, že "pomocí" mu škodím.