Bojím se být šťastná

Zdá se, že už by snad všechny možné peripetie posledních tří let mohly být konečně za mnou. Zbavila jsem se bývalého muže, našla práci která mě baví, děti jsou zdravé a šikovné. A teď se navíc ještě objevil i někdo, s kým je mi dobře, a snažíme se něco společného začít... Mám vlastně všechno, co mi dlouho chybělo a oč jsem se snažila. A mám z toho strach.
Asi jako bych už předem čekala, že mi cokoli dobrého nemůže dlouho vydržet a že zákonitě musí přijít zase nějaký propad ještě hlouběji než prve. Pocit jakési nepatřičnosti a toho, že si tohle všechno vlastně vůbec nezasloužím. Takže místo radosti z toho je opět spíš úzkost.
Dá se to nějak prolomit? A vůbec - umíte být bez obav šťastné?