Pam-pelo, já to mám přesně naopak s věkem se mám čím dalá raději
, a to jsem se nikdy neměla nerada
Ale to mně tak nějak nepříjemným způsobem vychyluje ručičku vah, když váhám, jestli vlastně o nějaký vztah stojím, žiju si celkem hezkým životem, malé děti, své zázemí, určitým způsobem jsem soběstačná, vlastně netoužím po změně, třebaže mi - samozřejmě - někdo chybí. Ale když vezmu v úvahu ty negativa a přičtu fakt, že se mám fakt ráda, to by musela být joooooo velká láska, abych přestala přemýšlet. Ale zase já jsem joooooo velkou lásku už zažila a dopadla celkem šokujícím fiaskem a po letech. Tudíž z toho vyvozuji dvě věci: Než zase někoho opravdu poznám, jak dlouho s ním je adekvátní čas k důvěře. Nemluvě o "úmrtnosti" případných adeptů na vztah, kdy prostě síto mé náročnosti - bude to znít hloupě, ale mám děti a do spoustu pokusů se mi už prostě nechce. A když toto překročím, trošku se obávám, že s láskou je to jako s drogou, že se dávka musí zvyšovat, aby působila přinejmenším stejně.
A teď mi někdo chytře napíše, že jsem náročná a navrch dotaz, zda jsem taky tak dokonalého jako ten, kdo by se mohl stát mého srdce šampionem
Jenže já nejsem dokonalá (a svou nedokonalost mám ráda, čímž netvrdím, že na ničem nepracuji) a nehledám pána dokonalého
Ale já si to prostě ani náznakem a přes mou řekla bych velkou fantazii nedokáži představit. Jo, jo, vím, že takových bylo
Ale já si přijdu někdy v něčem (konkrétně vztahy) už tak nějak strašně.. rozumná