Re: Dušičky a hřbitovy - a nebo hřbitovy a Dušičky

Zefýr - kdysi mi to bylo taky fuk. Ale dneska už ne, i když tam jsou lidé, které znám jen z fotek.
Třeba když mi bylo necelých 7 let, zemřel děda. Ležel mrtvý v posteli v sednici, abychom se s ním všichni mohli rozloučit. To mě děsilo. A pak ho babi nechtěla dát pryč /urnu/ a měla ji ve společné ložnici, kam ovšem chodila zapalovat svíčky a nosila čerstvé květiny - ale už tam nespávala. A i to mě děsilo - že tam děda je. Bála jsem se. A když ho babi uložila na hřbitov, tak to přešlo - byl mezi svými. A teď tam jdu a vybavuju si věci, který jsem kdysi zapomněla. Ale možná nevybavuju, nevím, možná se jen mysl otevírá tomu, co o něm slyším, když babi vyprávěla.