Re: Nikdy nejsem sama doma

Da Vinci,
on už je to i pro mě jiný vesmír.
U rodičů je kromě neexistence kamarádů i neexistence koníčků, tedy táta je musel po svatbě opustit a máma má jen ty vázané na domácnost, ani jeden z nich třeba nesportuje, když pominu vycházky. Ale zas to vede k velké navázanosti na rodinu, kde nepanují zrovna harmonické vztahy, ale prostě oni nikoho jiného nemají, tak jim to musí vyplnit čas. Takže chtějí o všech všechno vědět, do všeho mluvit, kdokoli cizí je v tom vetřelec, rodina je svatá, ale přitom se vzájemně k sobě chovají hnusně. Ale nikdo z nich nemá kamaráda(ku), kde by upustil ventil. Přitom ale hodně řeší "co řeknou lidi", lidi pro ně jsou prostě jen někdo, kdo je soudí a nic jim nepřináší.
Moje sestra má kamarádů dost a mámu to štve. Já taky nějaké mám, i když jsem spíš samotářka, ale společensky žiju, i když míň, než je asi běžné. Tu úplnou odtrženost od "cizích" lidí, ve které žijí mí rodiče, si už nedokážu představit, ale vyrostla jsem v tom a ovlivnilo mě to.