Re: Literární velikáni, které nelze číst

Jediný velikán, ke kterému jsem se odhodlala a dočetla, byl Hemingway a jeho Stařec a moře. Bylo to tenké, tak jsem si řekla, že aspoň tentokrát se přemůžu. Byla to povinná četba a já jsem nikdy nedokázala číst něco, o čem mi předem někdo předložil názor, jak je to hodnotné. Dodnes si vzpomínám na tu nudu, co jsem se tím prokousávala, pořád jsem čekala, kdy se začne něco dít. Prostě nějakej dědek seděl v loďce na moři a chytal ryby.
Na chatě jsem našla Salingera a Kdo chytá v žitě, nedokázala jsem se do toho začíst. Měla jsem ráda příběh dona Quijota, když mi to babička vypravovala, knihu jsem ale nedala. Malý princ ve mně nic nezanechal. Sinuhet i Tajemný Etrusk byly knihy, co jsem četla ráda, ale spíš proto, že tam byly zajímavé informace, jinak jsem měla pocit, že oba hlavní hrdiny bych za jejich trpitelství musela fackovat od rána do večera. Zkusila jsem ze školních důvodů i Olivera Twista, ale dopovědět a vysvětlit mi to musela máma, nechápala jsem to a nechápala jsem, proč někdo takové knihy píše Ze stejného důvodu jsem se nikdy ani nepokusila číst autory typu Balzac, Gogol, Hugo a spol.

Lewis Carroll trpěl na těžké migrény a ve fázi aury tzv. mikropsií nebo makropsií, tj objekty nebo části těla či prostor se postiženému zdá větší nebo menší. Podobnými potížemi či vjemy trpím také a ještě o tom číst knihu... brrr. Jako dítě se mi ani nelíbil Medvídek Pú a od Andersenových pohádek jsem zdrhala. Jenže já holt na nějaké hloubky nejsem, co čekat od někoho, kdo jako dítě měl nejradši kynologickou příručku a dneska na prahu čtyřicítky čte Foglara