Re: Chování ženatého muže
Do jakýho povědomí?
Já jsem si akorát představila tu situaci, a asi jediný uspokojivý řešení pro mě by bylo tvářit se, že jsem nic neviděla (ale důsledně vůči té kamarádce i okolí).
Jak bych se cítila, samozřejmě nevím, naštěstí jsem to nezažila, ale předpokládám, že bych řešila spíš toho manžela než okolí a to, jestli to vědělo a že mi to mělo říct.
Tomu, že se k tomu nikdo neodhodlal, naprosto rozumím, protože mi přijde jako nejpřirozenější reakce, jak tu někdo popisoval - naštvat se na tu kamarádku, která mi to řekla, a udělat si z ní hromosvod.
A taky vnímám velmi, velmi tenkou hranici mezi tím, říct to z kamarádství a říct to z čiré zlomyslnosti, a po pravdě řečeno pokud jsem se s něčím takovým u někoho setkala, tak jen s tou druhou variantou (anonymní dopisy, které udělaly jenom zlou krev), a tu první si neumím moc představit.
Asi máš pravdu, že je to kus od kusu, ale já bych se asi (velmi pracně, protože by mi to dělalo dost potíže) odhodlala něco říct jen v momentě, kdy by se jednalo o začátek vztahu a ta kamarádka si ho chtěla teprve vzít. Kdyby už byli svoji, a nedejbože kdyby měli děti, tak bych to asi neřekla, ani kdyby mě mučili.
Odpovědět