Re: Pece o nemohouciho-měla bych ještě dotaz - na Žženu

Žženo - tys mě myslím vloni nasměrovala na stránky, které se týkají demence a moc Ti děkuji, díky tobě jsme to začali řešit.
Jen bych k tomu chtěla dodat - našli jsme si pracoviště přímo v Praze - šli jsme na Karlák - přístup skvělý, dozvěděla jsem se spoustu informací, tchýni dal doktor obr test, u toho jsem viděli, co přesně jí jde a co ne, vysvětlil, jak co trénovat, co zjišťovat, kdy zpozornět. Jenže - na cestě od doktora letěla jak splašená, řízla sebou a zlomila si ruku. Takže že už tam prý nepojede - přitom o nic nejde, metro kousek a doktor skvělý. Ale ne. Jo a napsal CT mozku - to už jsme mohli na základě žádanky u nás v okresní nemocnici. Musela jsem teda pak s ní na psychiatrii u nás - potřebovala psát nějaký ty spešl léky. Takže doktorka léky napsala, ale u toho měla kvantum keců, že to není potřeba, že tchýni má 85 let, tak má na demenci nárok, raději ať jí sháníme ústav a necháme, že prý čím dřív nebude si pamatovat, tím líp pro všechny. Její kontrolní vyšetření /ten papírový test/, by na 2 stránky A4 a ještě jsem nesměla vidět výsledky, že prý to je pro ně a ne pro mne a jestli se mi to nelíbí, tak ať si jedu do Prahy / s pořádným despektem/. Už jsem tam s tchýní byla 2x a pokaždý ji přisvědčovala, ať léky nebere.
Chci říct, že dejte si všichni pozor na to, ke kterému lékaři jdete, protože přístupy jsou strašné - od skvělých po příšerné.
Nevím, jestli jsem to psala - obvodní už roky tchýni léčila s vysokým tlakem, ačkoli ona má tlak nízký a díky těm práškům měla tlak neměřitelný a neustálý úrazy, protože padala. Na špatnou léčbu přišel ten doktor v Praze a díky němu se upravila léčbu a stav tchýně je skutečně mnohem lepší. Ale stárne - takže je to horší. Její obvodní v klidu i před ní řekne, že za dva roky bude potřebovat ústav, tak ať se staráme.

Měla bych dotaz - tchýně se spoustu věcí nepamatuje a je zmatená, ale spoustu věcí jo a vyloženě lže - vadí mi to proto, že jde k lékaři s tím, že mu má říct, že ji bolí noha a kde a ona tam jde, řekne si o jiný léky a o noze ani slovo. Doma mi řekne, že jí doktora řekla, že s tou nohou to nic není a nedá se s tím nic dělat a že léky jí doktorka vnutila, ona je přece nechce.
Já teda zuřím, ale zas si říkám, že to asi je projev nemoci, ale dost možná není - klidně jde k jednomu svýmu vnukovi s malými nemocnými dětmi ačkoli jsme jí to zakázali a pochopitelně onemocněla. To je příšerný, protože pak tam musíme chodit denně. Naposledy neřekla nic o tý noze a manžel na to přišel v okamžiku, kdy jí chtěl pomoci zvednou nohu a jak se jí dotknul, tak zařvala - protože jí to bolelo. Cévař jí dal čočku, protože tam měla zanedbaný tromby a navíc kašlala na kontroly, pak se teda uklidnil a řekl mi, že s ní musím chodit, že jinak to bude k ničemu - myslím chodit po doktorech.
Nevíte někdo, jak to vlastně je a jak to všechno řešíte? Já jsem teď doma, ale až začnu chodit do práce, tak si neumím představit být co týden někde u doktora - s někým. Asi mi ťápne.