Diskuze : Záliby : Harry Potter

Ale já samozřejmě nikde netvrdím, že na Pottera se mají dívat všechny čtyřleté děti. Říkám od začátku, že ten, kdo své dítě má znát a úměrně jeho naturelu mu "dávkovat" okolní svět, je rodič. A každej z nás rodičů prostě má nějakou zkušenost, jak se sebou samým, tak se svým dítětem, a podle toho pak jedná.
Ale jinak je podle mne naivní se domnívat, že když dítěti něpustím do patnácti Harryho Pottera, uchráním jej tím od všech strachů. Citlivější dítě toho "bubáka" potká kolikrát v situacích, kde by to člověk nečekal.

Žženo, jde o to, že klasické pohádky znají děti buď čtené, nebo kreslené. Potter, Superman (o kterém je tady řeč) apod. jsou filmové pohádky. Děti se mnohem snadněji nechají vlákat do příběhu, pohltí je děj, berou to více jako realitu. ten rozdíl snad vnímáš, ne?

Ces,
já nemyslím, že dětem Pottera, Batmana a spol. někdo cpe. Ale prostě žijou v době a kultuře, kde se s Potterem potkají běžně, narozdíl od Němcové. Mimochodem klasické pohádky jsou kolikrát taky masakr. Klidně můžu říct, že citlivější dítě hůř ponese párání vlkova břicha v Karkulce, než Pokémona (kde se mimochodem nezabíjí).
Časy se prostě změnily a Kája Mařík není dneska už v kurzu.
Pořád ale platí, že Potter/Batman/Pokémon/Zlatovláska (aha, sekání hlavy), Karkulka (aha, párání břicha), Perníková chaloupka (aha, týrání dětí a upálení čarodjnice) je fikce a pohádka a něco úplně jiného, než reálný život a vzor z rodiny.

Ráchel,
ale to je o tom, jak rodiče znají děti a jak se v té rodině přistupuje k televizi. Jak už jsem onehdá psala, u nás nemáme filmy jako něco, na co se člověk musí dodívat "aby neztratil tvář", prostě je normální, že se nám něco líbí a něco ne, a když se nelíbí, odcházíme. Dělám to tak i já ve třiceti (nekoukám na horory, nekoukám na krváky, u nechutných scén v čemkoli klidně řeknu, že se mi to nelíbí a dívat se na to nebudu), a troufnu si tedy po zkušenostech říct, že ani syn necítí nutkání se na film podívat, i kdyby se toho bál. Není to zakázaný ovoce, není to svatej grál. Je to jen film.
Naše dítě nemá "trénink ve strachování se", nikdy jsme ho neděsili bubákama (takže bubák je pro něj nepředstavuje zosobnění něčeho strašného, ve své zvědavosti si vytvořil o bubákovi pozitivní představy), nestrašili jsme ho čertama, ježibabama ani podobnýma věcma. Dosud vždycky cítil naplno blízkou náruč rodičů a nedostal se do situace, kde by se cítil sám, opuštěný, vyděšený.

HP v naší rodine nikdo nemá rád.