Diskuze : Drbárny : Autismus

Koliho moc děkuji za tvé zkušenosti,je opravdu zajímavé číst jak to vnímá přímo ten kdo s tím žije,protože většinou se na netu dozvíme příběhy dětí.A taky jsem četla že tzv. hodné holčičky často diagnostice unikají,protože s nimi nejsou tak výrazné problémy aby je někdo chtěl řešit dál,naopak kluk co má k tomu ještě ADHD fakt na sebe upozorňuje výrazně

Vrrtak, já jsem se plácala po psychiatrech od dvaceti, jen co jsem vypadla z domu, ale ta trocha osvěty a nápad, o co by mohlo jít, přišel až takto pozdě. Ještě před dvaceti lety jsem se ptala jednoho z nestorů české dětské psychiatrie, zda existují nějaké "mírnější" formy autismu, protože mi popis poruchy přišel něčím strašně blízký, ale já mluvím, nekývu se v koutě a nejsem retardovaná, že Odpověděl mi, že možná ano, ale neví se to, nikdo to nezkoumal. Co k tomu říct. Já jsem holka, takže ty projevy navenek jsou jiné, nemám ADHD, poruchy chování, výbuchy agresivity, či nápadné zájmy, jako je často v popředí u chlapců a pasivní dívky tak často úplně uniknou podezření a diagnóze. Já jsem během dětství trpěla spíš výraznými úzkostmi, nesnášela jsem pozornost okolí, měla jsem špatné výsledky ve škole (ne kvůli nedostatku inteligence, ale když mne vyvolali, nedokázala jsem promluvit, takže zase za pět, sedni si, proč bych se teda učila). Bylo mi to kladeno za vinu, že dělám naschvály apod. Jenže i po léčbě úzkostí a dalších sekundárních poruch jsem měla pocit, že je pořád něco špatně a těžce nedotahuju okolí i v naprostých trivialitách. Pořád jsem na každodení styk s lidmi musela vynakládat abnormální množství energie, až jsem před pár lety začala zase padat do (autistického) vyhoření. Když mi dali definitivní diagnózu (a to jsem ani pomalu do toho Nautisu nemusela chodit, stačil pohovor s manželem), na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou stranu mi to bylo líto, že je to vrozený handicap a není to jen získaný deficit, který se dá odstranit, takže na některé věci fakt nikdy v životě nebudu mít. Ale kdo má všechno, že jo.

No - do školky chodil k mé kamarádce, ta nás zná a tak ho brala jako takovýho jinýho, ale hodnýho kluka. Ale byla to školka, která patřila k základce a tak když učce přišel divný, tak se zeptala učky ze školky /tý mý kamarádky/ a ona jí prostě řekla, že je takový jiný, ale jinak v pohodě. On si na učku a její systém zvykl a ona na něj prakticky taky. Problémy začaly po přechodu na druhý stupeň, kde bylo najednou víc učitelů a našly se tam dvě učky, který on vyloženě svým chováním vytáčel. Ale pak se to vyhrotilo a byl konec - požádal o změnu školy. A tam to bylo úplně nejhorší, protože ho neznali a vůbec nechápali a on zas nechápal je. Do školy jsem chodila snad denně. Ale šla jsem s ním k dětské psycholožce a pak už to šlo - ve škole jsem vysvětlila, o co jde, on začal chodit na tu terapii a pak si to sedlo. Ale to chodil na soukromou, takže tam byla větší snaha ho pochopit. Bála jsem se přechodu na střední, že to zas začne - a ne, protože tam přišel do zcela nově utvářeného kolektivu, děti se z větší části neznaly, takže ho všichni i učitelé brali takovýho, jaký je - s tím, že je takový a že s ním nehnou. A on už měl věk na to, aby když zjistil, že to s někým je výbušný, tak mohl se jít přímo zeptat, o co jde. Jeho třídní ví ode mne, jaký má problém a tak když v prváku to bylo s jedním učitelem výbušný, tak pomohla - synovi vysvětlila, kde je problém a čeho se má vyvarovat a on to od ní pochopil a upravil svoje chování.
Musím ale říct, že mám pocit, že jak se lépe přizpůsobuje venku, mezi cizími, tak je to mnohem horší doma. Mluvili jsme o tom a já si myslela, že se doma zhoršil, protože se u nás necítí dobře a tak protestuje. Nakonec jsme se dobrali k závěru, že ne, že doma se cítí v bezpečí, ale je z toho, jak se musí venku kontrolovat, unavený a tak doma prostě tu kontrolu vypouští. A já mám taky svoje a pak to kříslo. Takže jsme se domluvili - doma je dovoleno nekontrolovat se - já to neberu osobně, protože on to tak nemyslí a on to má obdobně. Pro cizího to je ale špatně pochopitelná situace - před cizími se hraje.

pomohlo to hlavně synovi, konečně ví, v jaké je "škatulce"

Koliho a můžu se zeptat co tě vedlo k tomu nechat se diagnostikovat v tak "pozdním" věku? A je pro dospělého jednodušší zvládat svoji jinakost než pro děti?A jsou projevy celý život stejné (přiměřeně věku),nebo se v dospělosti některé projevy utlumují? Ptám se protože u ADHD se část projevů v pubertě mění,mizí ,ale ne u všech