Diskuze : Drbárny : Autismus

Syn má taky "diagnozu AS" - píšu v uvozovkách, neboť by bylo na přesné potvrzení ještě další specialista a pak by měl skutečnou diagnozu. Ale syn nechtěl, nechtěl mít tohle v papírech. A nás rodiče to nenapadlo - choval se sice trochu divně, ale co, my si zvykli a přizpůsobili se, ve škole a ve školce taky. Vyhrotilo se to poté, co změnil ZŠ. A pak jsme to teda u psycholožky, která naopak je moc dobrá, zjistila - teda ona přišla s tím, že to na to vypadá.
A synovi jsem slíbila, že to dál řešit nebudeme, ale on si našel, co to znamená a pochopil, v čem je jiný a proč naráží a proč si s okolím nerozumí. Jeho výhoda je prý vysoká inteligence a maximální snaha se přizpůsobit - chová se naučeně, aby mezi ostatními nevyčníval. On teda vyčnívá i tak, ale kamarádi ho berou takového, jaký je a mezi cizími se chová podle svého "průvodce" - odpozoruje jeho chování.
Ve škole ho berou jako že je poněkud divný, ale chytrý - takže ho prakticky neřeší. Taky nějaký čas chodil k psycholožce a tam on řekl nějaký problém a ona to s ním probrala, aby viděl své reakce a pochopil.
Takže jemu pochopení své diagnozy pomohlo velmi a koneckonců nám taky.

Nevím, jak u dětí, já jsem dostala diagnózu až pomalu před čtyřicítkou Ono je to asi o tom, jak moc dítě neprospívá, jaké má problémy a co je potřeba řešit. Pokud je to tak komplikované, že je třeba si ve škole na to sednout, potřebuje asistenta, IVP atd., tak to asi není důvod s vyšetřením v Nautisu váhat. Pokud tohle není tak palčivý problém, diagnostika se asi taky hodí, pak je na rozhodnutí rodiny, komu diagnózu sdělí, puberťák do toho má taky už co mluvit.
Já sama nedokážu vůbec odhadnout, jak by se odvíjel můj život, kdybych měla diagnózu už jako dítě a měla různě upravený režim, než když jsem se musela sama probíjet věcmi a záležitostmi, které jsou pro ostatní samozřejmost a musela tak zvládat vše stejně, jako ostatní lidé.

Slída právě že váhám nad tím jestli ten papír potřebuji,aktuálně ne, jak jsem psala,teď fungujeme v rámci jeho možností docela snesitelně,ale hrozí opět problémy s kolektivem a teď má učitelku perfektní co ho bere takového jaký je a umí si ho srovnat a zkorigovat jak potřebuje,ale ta je mít příští rok už nemusí a při tom co škola nabízí se bojím že zase budeme řešit denně jaký je.Proto si říkám že na papír s jinou diagnózou než je jen ADHD budou brát trošku větší ohled,minimálně je k tomu můžeme i tlačit. Ale taky očekávám že když mi dá psychiatr diagnózu tak mi i poradí jak ho vést dál,co mu pomůže a co naopak může uškodit a taky že ho bude nadále sledovat a kontrolovat změny

Také záleží proč tu diagnózu potřebujete, pokud má problémy ve vztazích, nautis by mohl poradit terapeuty, kteří se teenagery zabývají.

Bouřko myslím že i u nás to bude vycházet hraničně,protože spousta toho na něj sedí,ale je toho dost co ne,navíc co jsem četla popisy projevů chování tak se vztahují k menším dětem a často se to diagnostikuje v předškolním věku,u starších už je to prý těžší,což si myslím že bude i u nás,protože dítě rádo a bez problémů komunikuje s dospělým jako sobě rovným,zvlášť když ten dospělý se k němu chová hezky a vstřícně,navíc má velmi dobře naučené stálým opakováním jak má vypadat správné chování,takže když se ho beze mě na psychiatrickém vyšetření doktorka ptala co by udělal při konfliktu,tak odpověděl správně,ale v praxi to nikdy správně neudělal-což jsem neměla šanci říct,protože to co se ho ptala jsem se dozvěděla až od něj postupně doma.Takže pro doktorku je to dítě bez problémů a matka je hysterka.Za nás se ve školce snažili,kromě jedné staré učitelky se kterou se během chvíle vzájemně nenáviděli, a i když se nezapojoval do skupinové práce nechali ho být a jen mu drželi určité hranice,totéž fungovalo i na začátku školy,až pak se to zvrtlo,proto jsem dřív neměla potřebu řešit co že to sním je,prostě jsme ho brali je jiný a náročný,ale jakž tak fungovat zvládá