Rozumím

Ahoj,
před chvilenkou jsem si přečetla tvůj článek a zase brečím jako malá želva. Před 5 lety jsem si prožila stejný konec těhotenství jako ty. Bylo to v 36. týdnu, malej vážil míň, než by měl, ale jinak byl v pořádku. Už pár dní mi nebylo dobře, skoro jsem nejedla, bolela mě lýtka, hlavně v noci, zvýšila se mi teplota. Byla jsem u doktorky, ale nic nezjistila, prý asi viróza. Po pár dnech se mi začalo špatně dýchat. To už jsem se rozhodla dojet do nemocnice, než jsme tam dorazili, sotva jsem popadala dech. Pak už to šlo z hodiny na hodinu, rychlý převoz k Apolináři a okamžitá operace. Přesně jak popisuješ, mojím snem byl přirozený porod do vody, ale dopadlo to bohužel jinak. Nebo vlastně bohudík do dopadlo jak dopadlo. 4 dny bojovali o můj život, moc si z té doby nepamatuju, jen rozpíchané ruce, příšernou bolest, litry krve a plazmy a pocit zoufalství. Pocit zoufalství z toho, že maličkej zůstane bez mámy, že o ní bude jen slýchat tak, jako já o svém tátovi, který zemřel, když mi byly 2 roky. Každý den, když ode mě manžel odcházel jsem se s ním loučila, jako by to bylo naposledy. Moje tělo na tom bylo špatně, ale možná ještě hůř to nesla moje duše, že nemůžu být se svým vytouženým drobečkem. Když přišla po 4 dnech zpráva, že jsem z nejhoršího venku, otekl mi krk, vysoké horečky, podezření na mononukleozu. Další vyšetření, čekání, začala zabírat asi až 4-tá antibiotika. Dodnes nevím, co bylo příčinou, ale psychicky mě to dostalo zase hloub. Po 5-ti dnech jsem musela začít vstávat a s hadičkama v rukou a v briše se pokusit dojít aspoň na záchod. Při prvním pokusu jsem myslela, že po cestě umřu, jak mi bylo zle. Byla jsem na pokraji fyzických i psychických sil. Pak začala zabírat antibiotika, s každou deci nové krvé mi bylo líp. Přeložili mě na normální pokoj a začali mi nosit Davídka, který byl naštěstí v pořádku, jen trochu menší. 7 dní po porodu, kdy jsem si svoje vytoužené děťátko poprvé mohla pochovat byl tím nejkrásnějším momentem v mém životě. V ten den se začala uzdravovat moje psychika a začal se lepšit i můj celkový zdravotní stav. Po 3 týdnech jsme mohli domů, plně jsem kojila a byla jsem nejšťastnější na světě. Přestože jsem neprožila přirozený porod a ten nádherný pocit, když děťátko poprvé zabrečí, moci si ho přivinout k srdíčku hned po narození, přesto jsem šťastná, že to dopadlo jak dopadlo. Moc se o tomto onemocnění neví, co jsem se dočetla na internetu, tak vlastně můžu bohu děkovat, že žiju já i můj syn. Za to jsem lékařům neskonale vděčná. Ráda bych pořídila Davídkovi sourozence, ale hrozně se bojím jak by to mohlo skončit, zvlášť po přečtení tvého příběhu. Omlouvám se, že tu vlastně celou dobu píšu o sobě. I když jsem prodělala stejné onemocnění, mělo jiný průběh než u tebe, musím přiznat, že ten tvůj příběh je o moc smutnější. Chápu, co cítíš, když jsi neprožila narození svých dětí, já bych si to u druhého miminka přála také, ale musím se přiznat, že víc než to, budu šťastná, když se vůbec narodí a oba zůstaneme živí. Snad se jednou svého trápení zbavíš a budeš se na všechno dívat jinýma očima, i když vím, že je to moc těžké. Ale přes to všechno si musíme přiznat, že patříme mezi ty šťastnější...... Měj se krásně, ať ti dětička hezky rostou a vládne u Vás spousta lásky.