Re: pro autorku
Ivco,
je toho hodne, nac reagovat. Tak zacnu od meho chovani - ja byla nastvana, ale v duchu. Nedohadovala jsem se s nimi a neodporovala. Jedine, o cem jsem ze zacatku licitovala, nebo lepe receno na co jsem se dost vyptavala, jestli neni chyba ve stanoveni terminu porodu. Kdyz Ti vychazeji vsechny testy dobre, nikde neni zjevna chyba, a kdyz vis o odchylce presnosti mereni velikosti plodu ultrazvukem, pak proste musis dumat nad tim, jestli tri tydny, o kterych Ti tvrdi, ze o ne je TVe dite pozadu v rustu, skutecne nesouvisi s dobou otehotneni. Ja vim proste na den presne, kdy jsem otehotenela a rozdil mezi terminem poslednich mesicku a terminem meho otehotneni byl tri tydny. Termin porodu mi pocitali podle posledni menstruace, mohlo tam dojit k chybe a to k dost velke chybe. To bylo jedine, oc jsem se prela. Jinak jsem ale lecbu svym pristupem nijak nekomplikovala, jestli tedy nelze za komplikovani povazovat to, ze jsem vzdy chtela vedet, proc se mi ktery lek podava, k cemu slouzi a jake muze mit vedlejsi ucinky. Ale to je snad jedno z prav pacienta tyto veci vedet. Byla jsem vzorna pacientka a vsemu jsem se podrobila, protoze mi samozrejme slo o zdravi meho miminka. Nastvana jsem ale byla vevnitr - vzdyt mi porad rikali, ze vysledky vsech testu jsou OK, ze miminko roste, mne bylo skvele, zadne problemy (vse se objevilo opravdu z hodiny na hodinu), takze mi proste prislo, ze se z komara dela velbloud. Tolik tedy k memu chovani.
K pristupu lekaru - ano, mas pravdu, neni to v soucasnosti standard. Ale ja proste odmitam tuhle stadovost. Neni to standard, ale mel by to byt standard. Jsme vyspela zeme, ktera na to ma, tak proc to nemit. Proc to nechtit. Platime dost vysoke zdravotni pojisteni a za nej chci take adekvatni sluzby. Nechci se spokojit s tvrzenim, melo by to tak byt, ale dlouho nebude. V tom je prave ten problem - pokud se nebude tlacit na pilu, nikdy se z mista nepohneme. Kde neni poptavka, tam neni ani nabidka. Proc by se lekari a jejich pristup k pacientum mel menit, kdyz to po nich nikdo nechce, kdyz jsou vsichni spokojeni. Kdybychom se jako lide ridili takovymto pristupem, tak bychom jeste ted lovili ostepem, prali na valse, zkratka nepostupovali bychom vpred. Nespokojim se s pristupem lekaru, dyz vim, ze by mohl byt diametralne odlisny, aniz by to nase zdravotnictvi stalo nejak zvlast premrstene investice. Lidska slusnost je v nas, tu nikdo nemuze kupovat, narizovat, ale muzeme si ji moralne vynutit. Ja proste budu vzdy od lekaru ocekavat idealni peci. A klidne si za to i zaplatim, kdyby nekdo chtel argumentovat nedostatkem penez ve zdravotnictvi, ale budu ji proste chtit.
K Bohu. Jak uz jsem napsala, Buh to za mne nevyresi. On mi muze dat silu se s tim poprat, ale to hlavni je na mne. Mam svobodnou vuli, jsem samostatny jedinec a musim tak jednat. Nemohu sedet doma a cekat, ze Buh to za mne udela. Takhle Buh nefunguje. Sila Boha je v tom, ze mne (Tebe, kohokoliv) bezmezne miluje. Miluje mne ne pro to jaka jsem, ale navzdory tomu jaka jsem. Miluje mne i se vsemi mymi chybami. Tohle vedomi mi nebetycne pomaha. Kdyz mi bylo po Matyskove porodu nejhur, opravdu jsem mela chut si sahnout na zivot. To byl skutecne vazny stav a bylo to nejhorsi obdobi v mem zivote. Pripadala jsem si hrozne - sama, odepsana, ze jsem totalne selhala. A pak jsem byla upozornena na to, ze Buh je se mnou, ze nejsem sama, ze mne miluje, i kdyz jsem neporodila prirozene, ze jemu je to uplne egal. Ze jsem pro nej dulezita jenom tim, ze jsem. A to mne zastavilo pred nejhorsim. Hodne tezko se o techle niternych vecech pise, zvlast kdyz treba neveris a spousta veci kolem Boha je Ti zatim nejasna. Pro mne to ale zkratka znamenalo a znamena strasne moc a Buh mi pomaha kazdou vterinku, kazdou minutku. Ale opravdu to nefunguje tak, ze bych rekla "Boze, at uz na to nemyslim" a cary mary fuk, vypadlo by mi to z pameti. Ono by to tak mozna i mohlo fungovat, kdybych ja byla pripravena takovou pomoc prijmout. Zkratka Buh mi pomaha vic nez se sem da napsat, ale nestaci se jen pomodlit a cekat na zazrak.
Nu a naposled k manzelovi. Po Bohu byl tou nejdulezitejsi osobou, ktera mi pomohla zvladnout tu krizi a ktera mne podrzela ve chvilich nejhorsich. Melo to ale jeden hacek, mozna hacku vic. Kdyz jsem byla v porodnici, kde mi bylo hur a hur, mel s poporodnimi stavy asi tolik zkusenosti, co ja tzn. zadne. Vedel, ze se se mnou neco deje, ale nevedel stejne jako ja co a jak to resit. Spolehali jsme na lekare, ze kdyz jim pri vizite reknu o svem stavu, ze mi pomohou jej nejak resit. Jak uz jsem psala, marne. Rekli jsme si, ze vse budeme resit po navratu domu, kde preci jen bude vetsi pohoda a tak se mozna sklidnim automaticky, protoze jsme muj spatny psychicky stav pricitali hodne tomu mizernemu prostredi, ve kterem jsem musela stravit 2 mesice. Presto i v nemocnici mi manzel pres kamaradku sehnal kontakt na profesora Hersla do Bohnic, vse jsem probirala s knezem a s kamaradkami, ktere uz porod mely za sebou a mohly mne uklidnovat, ze jsem neselhala. Snazili jsme se to nejak resit, ale tapali jsme. Ani mne, ani manzela nenapadlo, ze se veci po navratu domu nezlepsi, ze to nebude jen tim prostredim v porodnici. Rozbehla se mi uz krasna poporodni deprese, ale stejne jako alkoholik nepozna, kdy uz je alkoholikem a kdy jeste ne, ani ja jsem si nebyla jista, zda to, co se deje, je normalni a jenom to spatne snasim anebo to je nenormalni. Chapej, rodila jsem poprve, poprve cisarem a poprve jse mela poporodni depresi. Navic se pridalo to, ze ja sama jsem zacala mit pocity neschopnosti a bala jsem se s nimi sverit komukoliv. Predstav si, ze jsi doma, mas vse zajistene, nemusis nic, nez se starat o dite (tedy bydleli jsme u manzelovych rodicu, takze to taky nebylo uplne OK, ale dostatecny komfort to byl). A Ty to nezvladas. Jsi ubrecena, nervozni, na dite casto oskliva, ba az hnusna. Mas touhu mu ublizit. Mas touhu ublizit sama sobe. A pritom podminky okolo Tebe jsou v pohode - mas manzela, kde bydlet, mas na jidlo, neresis zadnou socialni krizi. Pak si zakonite zacnes pripadat jako neschopna a mas proste strach se s tim sverit. Alespon ja se pred manzelem hrozne stydela. On nalehal, chtel vedet, co se deje, ale ja nebyla dlouho schopna mu to rict. Az kdyz uz jsem jeden den dospela do stavu, kdy jsem si malem ublizila, vse jsem mu rekla a on to pak hned zacal se mnou resit. Podporoval mne, uklidnoval mne, nevycital mi moje vykyvy nalad, chapal mne, pomahal mi, kde jen mohl, nedelal mi sceny, kdyz jsem bulela jako kun, obstaral Matyska, kdyz jsem se slozila. Byl a je proste k nezaplaceni. Do toho chodil do prace (denne dojizdi 100 km), dostavoval nas dum a obhospodaroval nase zvirata (mame kozy, ovce, kravu, kraliky, slepice, husy ...). Kdyz jsem protelefonovala hodiny s kamaradkou zdravotnici, nechal mne. Kdyz jsem projevila prani navstivit lecitelku (ktera samozrejme take nebyla zadarmo), nepochyboval o mem rozhodnuti, nedelal sceny kvuli penezum, podrzel mne, vyhovel mi. Muj muz mi, Ivco, pomohl vice, nez by kterykoliv jiny chlap, ktereho znam, dokazal. Vubec nemam pocit, ze by selhal. Byl na svem miste a v te silene zkousce (porod, to po porodu) obstal na vybornou. Myslim, ze on ze sve pozice a ze svych zkusenosti uz opravdu vice udelat nemohl. Pri druhem tehotenstvi se sam mesic staral o Mateje, zatimco ja cekala na porod v porodnici. Dovedl udelat vse, co musi udelat zenska na materske dovolene a jeste jezdil do prace. Mam dokonaleho muze. On nepochybil.
Takze asi tak k Tvym dotazum.
Sidi
Odpovědět