Tak podle některých hodnocení trpím poporodní depresí už skoro 17 let. Autorce plně rozumím, o čem píše, je to prožité trauma a člověk si ho nese v sobě. Myslela jsem, že to časem přejde, ale nepřechází spíš naopak, čím je člověk starší tím, to cítím, že mi život něco nedopřál. Ano mám podobné zážitky.
U prvního syna mi v noci praskla voda, tak jsme se sebrali a jeli do porodnice. Manžel mě předal. Tam mě vyšetřili a, že se ještě neotvírám a bolesti nemám, mám čekat. Manžel do porodnice tehdy ještě nesměl, tak jel domu a tak jsem čekala sama a věřila doktorům, že tak je to nejlepší. Kolem mě chodily a přijížděli rodičky a rodily a rodily.A já nic, bolesti nic, otvírání nic. Nikdo se o mě nezajímal, vždyť se nic neděje. Když jsem se ptala, jak dloho mimčo vydrží bez vody, tak nezájem, na mě nebyl prostě čas. Manžel volal ráno do porodnice a že ještě nic, pak sehnal někoho v práci a ten znal primáře. Ten mu mu volal, že tam jsem už asi 8 hodin a jestli by se na mě podíval. Až teď se o mě někdo začal zajímat, primař se šel podívat a divil se, že se mnou nic nedělají. Tak se tam hádali přede mnou, že to není voda, že nerodím, že mně pošlou ležet byla jsem 3 týdny před termínem.....atd, nebudu to ani vše vypisovat. Dostala jsem do obou rukou kapačky a ležela s napnutýma rukama 3 hodiny na kapačkách s opásaným břichem a sledovali mimčo. Břicho už jsem měla poloviční, z laborky volali, že je to plodová voda, co ze mně 10 hodin odchází. Pak byl ještě pokus o vyvolání poprodu gelem, málem jsem 2 hodiny lezla po zdi ve strašných bolestech, které neumím ani popsat. Pak to šlo naráz rychle. Mimčo jsem přestala slyšet a cítit se hýbat a už chystali sál, v těch krutých bolestech jsem se svíjela na vozíku a všichni křičeli, ještě vydržte, už to ukončíme. Byla jsem asi po 15 hodinách trápení a čekání během 10 minut na sále. Víc nic nevím. Probudila jsem se druhý den, byla jsem na jiném pavilónu sama na pokoji. Pak mi přišla říct doktorka z dětského, že se mi narodil syn a že měl problémy, ale je v ingubátoru, že nás oba zachránili. Třetí den mě převezli nastejný pavilón a donesli mi ho ukázat. Syn byl fialový a furt brečel a brečel. Tak ho zase odnesli a došla doktorka, že ho museli dát na JIPku, a musí ho stabilizovat. Nikdo mi nebyl schopný říct co se s ním děje. Byla neděle návštěvní hodiny , tak jsem se mohla vidět s manželem na 10 minut mi to dovolili, jinak se to nesmělo. Brečela jsem, že synovi něco je a nevím co nikdo mi nic neřekne, jen mám čekat co bude.....a teď se dostavila ta hrůza, že naše vysněné vytoužené miminko nepřežije po těch strašných 9 měsících. To jsou ty trauma, co si člověk nese, tu prožitou hrůzu a beznaděj. Byl na JIpce další 2 dny a přežil, já zatím dostala kapačky a taky transfůzi krve, protože doktor mi řekl, že prej kdyby měl můj krevní obrázek, tak už je mrtvej. Mezitím jsem poctivě odstříkávala neustále tekoucí mlíko, když jiné maminky kojily já dojila
Druhý syn byl rizikové těhotenství, navíc mám diagnózu z prvního porodu neprůchodné porodní cesty. Císař byl plánovaný jen den dopředu mi řekli a já ukecala 2 dny a šla jsem, věděla jsem, co mě čeká. Mohla jsem se trošku psychicky vyrovnat se situací. Jen ten stres už nebyl takový. Syna mi ukázali druhý den, kdy mě převezli na stejný pavilón a nosili ho od třetího dne pouze na kojení přes den, v noci se děti nenosili, přikrmovaly je pokud bylo třeba. Kojení bylo bezva a my dva taky, přesto, že byl syn v pohodě já mám šrámy na duši. Ano dopadlo to dobře, žijeme všichni tři, ale ty ukradené první zážitky opravdu nic nenahradí. Já to tak cítím 17 let.
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.