Vždy je to smutné

Petro, přeji celé Tvé rodině upřímnou soustrast, mnoho sil vypořádat se s takovou ztrátou a časem určitě naberte síly do dalšího šťastného života. Vždy je to smutné, když odejde člen rodiny, ať je to člověk či zvíře, ale nejhorší je když matce zemře dítě, dříve, než se nám Matyášek narodil bych to tak nechápala a neprožívala, ale přesně jak jsi psala, když čtu Tvé řádky nedokážu si představit, že by se něco takového stalo nám, nevím jestli bych se s tím dokázala vypořádat.
Loni na jaře mi umřel kocourek, měly mu být v květnu 4 roky, o dva měsíce se minul se svými narozeninami, zůstaly mi po něm prázdné misky, už nikdy od něho nebudu mít chlupaté kalhoty, už nikdy si nezamňouká o jídlo a ač to bylo pro někoho jen zvíře, pro mě to byl jediný přítel, který se mnou byl ať se dělo cokoliv, čekal na mě doma, přišel když mi bylo smutno, hrál si se mnou, slavili jsme Vánoce tehdá jen já a on. Potom jsem poznala svého nyní již manžela, kocourek zemřel přesně 2 měsíce poté, co jsme spolu začali chodit a nebýt tenkrát jeho, věděla jsem, že bych nechtěla být dále na tomto světě. Byla jsem sama, jen se svým kocourkem ve svém novém bytě a poté co odešel bych neměla pro co žít. Nyní je mým největším pokladem náš syn, máme i nové kočičky, ale vím, že mateřská láska je nyní to největší a nejsilnější co mám a pokud bych se musela svého syna vzdát,...neumím si to ani představit, nevím jak bych se zachovala. Jsi moc silná, že o tom umíš napsat, já bych tu sílu neměla. Pláč sice nepomáhá fyzicky, ale pomáhá hodně psychicky, proto plač kdy bude třeba a nestyď se za to, časem stesk odezní a zbude jen to krásně, co jste se svým synem prožili.
Hodně štěstí a třeba další miminko, které alespoň z části zaplní to prázdné místo po Ondráškovi