Smutné...

Milá Petro,
především bych Vám chtěla popřát, abyste se s odchodem chlapečka vyrovnala co nejlépe....pokud je vůbec možné se s něčím takovým "vyrovnat"...prostě musíte žít dál...
Brečím tu u toho jako mimino, připomnělo mi to můj příběh, není ovšem tak smutný jako Váš. Já jsem si osobně vyslechla "máte zhoubný nádor"...I když v souvislosti s článkem to bude znít směšně, zdálo se mi to brzy ve 34 letech...Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi to nemohlo stát, ale že tak brzy, to mě docela ochromilo...V každém případě se Vám to v té chvíli zdá děsně nespravedlivé...A pak na nemocničních chodbách potkáváte malé caparty bojující s leukémií, nádory všude možně a uvědomíte si, že tohle by se nemělo stávat!!! My dospělí už jsme něco zažili, první školní den, první lásky....Ti človíčkové by neměli mít žádné starosti a bolesti, měli by si hrát s kamarády, smát se, poznávat nové věci, učit se jezdit na kole, čutat fotbal...Nevím, jestli je Bůh...ale jestli je, nechápu jeho konání, děti se ještě ničím neprovinily, jejich duše jsou nepopsaným listem papíru...Matky by neměly vidět umírat své děti..není to normální koloběh života a jediná útěcha je v tom, že se Váš chlapeček už netrápí. Přeji hodně síly, určitě to zvládnete...nedusíte problém v sobě, dokážete o něm mluvit, to je důležité.