Já a dárky

Vždycky jsem se na Vánoce těšila. Moc. Na to, jaké dárečky dostanu, jak budu nadšená, potěšená a překvapená. V patnácti letech jsem na Vánoce dostala celkem asi šest sprchových gelů, náhradní žiletky do holítka a pakl prázdných DVD. Byly to první Vánoce, ze kterých jsem byla rozladěná. Loni (to mi bylo 21), jsem se opět moc těšila - nakupovala jsem všem dárky už od září, protože jsem začala pracovat a užívala si ten pocit, že mám za co potěšit ostatní lidi (a nekupovat jim jenom sprchový gel). Chodila jsem po obchodech a vybárala to, o čem jsem si myslela, že by mohlo ty druhé potěšit (pro novopečeného tatínka a dědečka Tatínkovy a dědečkovy pohádky, pro novopečenou maminku Kuchařku pro matky na pokraji nervového zhroucení, mému muži drahý volant k počítači, nad kterým slintal už několik let). Byla jsem ale opravdu zklamaná, když jsem opět dostala prázdné DVD, sprchové gely a podobné neosobní věci se slovy "když já jsem neveděla, co ti mám koupit, tak snad se ti to bude hodit." Loni jsem se musela z těch nepovedených dárků vybrečet, tak mě to mrzelo. Opravdu jsem se snažila, těšila se na nadšené reakce ostatních...a kulové z toho. Asi už to nikdy nebude takové, jako když jsem poprvé dostala kočárek a dokonce i s panenkou, na který mamka stála tříhodinovou frontu. Už jsem přece dospělá - dostávám na narozeniny rychlevadnoucí květiny a pod stromeček sprchové gely.