Re: Vidím toho mého

Ahoj,
to co popisuješ na nás sedí taky jako ušité. S ježděním na kole a bruslích je to přesně stejně. Je na sebe extrémně opatrný – ne, že by to vůbec nezvládal, ale jízda po frekventované silnici s ním je tak na vstupenku na psychiatrii. Pokaždé si říkám, že víckrát už ne.
No a vztahy - s částí rodiny ho taky vůbec neřeším, protože nemám zapotřebí, aby zkoumali, po kom nebo z čeho to má. Ta druhá část to naštěstí bere dobře.
Jestli můžu nějak radit, zkus se dobrat k příčině. Jestli je to podobné jako u nás a z toho, co píšeš vypadá, že jo, budou se problémy s přibývajícím věkem spíš prohlubovat. Bez ohledu na to, že syn bude dělat v chování pokroky. Já jsem si ve školce třeba myslela, že to pořvávání přestane, že mu to začne být hloupé a ono už mu je 8 a nic. Hlavní je, aby mezi vámi z toho nenarůstalo napětí. Jasný, že člověk taky někdy bouchne, to je normální a to dítě to taky bere. Ale musí cítit podporu, protože mockrát je to – ty a on proti celému světu. Beru to tak, že on musí vědět, že i když má nedostatky, vím taky o jeho přednostech- a že jich není málo, i když v běžném životě je moc nepoužije. Strašně Ti přeji, abys to zvládala, vím, že to je náročné. Já mám jen syna a mám toho kolikrát nad hlavu.
Tak taky všechno nej… nej… v příštím roce. Ahojky