naděje

Milí diskutující,
Chtěla bych na toto místo vnést trochu optimismu. Před deseti lety bych napsala totéž, co řada z Vás, tedy "máme to doma". Jenže tehdy jsme prostě nevěděli to, co dnes a žili se synovou diagnózou LMD. Byla to doba nepochopení na všech frontách - ve škole i doma. Syn (velmi inteligentní) nosil ze školy důtky za "nevhodné chování". V patnácti byl diagnostikován. Dnes studuje na gymnáziu a sklízí úspěchy na všech možných matematických, fyzikálních či programátorských soutěžích. Když jsem po letošní pololetní školní pochvale děkovala jeho třídní za ppochopení a spolupráci, opakovala jen: "...on je fajn..."
Syn se chová vlastně úplně samostatně - jako kterýkoli jeho vrstevník. Zrovna včera brzo ráno jsem zaznamenala jakýsi šramot. Když jsem pak vstala, zjistila jsem, že syn je v čudu. Nechal na stole vzkaz - přijedu v neděli... Ne že bych takové chování zrovna oceňovala, ale nepřipomíná Vám to něco třeba z vlastního života?

Přeji hodně štěstí a pevné nervy!!!