Rozumím, já taky...

Veroniko, moc dobře Ti rozumím. Podobnou spoustu otázek jsem měla i já před pěti lety, když jsme se s manželem připravovali na adopci. Tomu předcházeno tříleté marné úsilí o otěhotnění, neúspěšné cykly IVF, vztek, bezmoc, pláč... Spousta lidí považuje proces přípravy na adopci za byrokratickou buzeraci, šťourání do soukromí atd. Ano, působí to tak, ale během této přípravy dostane člověk odpověď na spoustu svých otázek ohledně přijetí "cizího" dítěte a na konci na celou věc kouká úplně jinýma očima. Věřím, že celým procesem hladce projdete, určitě to není promarněný čas. Co se týká čekací lhůty - jsme z moravskoslezského kraje a od podání žádosti do "nabídky" dítěte uběhlo 1,5 roku. My tuto "nabídku" nakonec nevyužili, neboť, jakkoli to může znít kýčovitě, byla jsem ve třetím měsíci těhotenství, když přišla. Možná tomu pomohly bylinky, možná "úklid" v hlavě, kdoví... Věř, že stát se může úplně cokoli, i to, že dle lékařů beznadějný případ má nakonec přirozenou cestou dvě děti. Ale každopádně žádné rodičovství (ani bio, ani adop.) nedává záruku, že bude procházkou růžovým sadem. Porozené i adoptované děti zkrátka člověk musí přijmout a milovat takové, jaké jsou. Nevzdávej to, rodičovství, byť v pozdějším věku, si určitě krásně užiješ. Přeji Vám oběma mnoho síly a zdaru.