Přesně vím co prožíváte!

Milá Veroniko.Vaše obavy a představy byly před pár lety i mé. Jako bych četla svá slova! Moc ráda bych si s váma o tom všem povídala přes mail, mám doma totiž 1,5 letého úžasného kluka, kterého jsme adoptovali před 13ti měsíci, tehdy mu byly 3 měsíce. Nedokážu Vám odpovědět v takto malém a omezeném prostoru. Je totiž mnoho otázek a odpovědí, chápete co tím myslím. Také jsem měla obavy, hodně obav, jestli zvládnu vychovávat "cizí" dítě, jak to přijme mé srdce, jak se s tím vyrovná já, jak bude vůbec vypadat náš život, když to dítě "neporodím"?!?!?!? Můžu Vám říct a shrnout to ve větu, že jsem udělal dobře! Máme doma úžasného kluka, který naplnil naše a hlavně moje srdce, už nemám prázdnou náruč a můžu se rozdávat pro svého syna! Nebudu ale lhát, že až do dne, kdy zazvonil telefon, to byly dny a noci, na které už ale pomalu a ráda zapomínám a nastupuje jen radost (ale i starost) z naše syna. Pokud si budete chtít popovídat o pocitech, které jsem měla než přišel malý, nebo jaké to je teď,... můžete se i podívat na mé stránky, které věnuji adopci:
www.adopce-pomoc.webnode.cz
A tam najdete můj mail a můžete se ptát. Budu moc ráda, když Vám pomůžu v situaci v jaké jste. Mám za sebou také několik IVF, spousty a spousty inseminací, a taky jeden potrat po IVF s darovaným embryem. Je mi 34 let.
PS: Biologičtí rodiče to mají úplně stejně jako my, adoptivní rodičové. Jen začátek jejich života s dítětem má jiný scénář. Jim se dítě narodí a my si pro něj jedem do kojeňáku. Ale další rozádávání lásky a bezbečí je naprosto totožné. Adoptované děti potřebují stejnou lásku jako děti "biologické"!
A troufám si říct, že náš život s adoptovaným dítětem, je daleko více naplněný než kdybych ho porodila sama.
Držím Vám pěsti na dlouhé cestě! A věřte, že konec této daleké cesty má neuvěřitelně krásný konec a vlastně i začátek - přesně jak jste nazvala svůj článek.