nebojte + vlastni zkusenost

Veroniko,

s manzelem jsme oba zdravi jak ripy - asi stejne jako vy, je nam shodou okolnosti taky 34 a zijeme v Praze - a vsechno nam slo tak nejak podezrele dobre - potkali jsme se v prijemne praci, po fungujiocich par letech jsme se vzali a par mesicu po svatbe jsem byla tehotna, narodilo se nam prekrasne dite - a pak strih a nastala nocni mura - kliste - nemocnice - infekce - antibiotika nezabiraji - krevni obraz se nevylepsuje - po vic nez pul roce transfuzi a hledani diagnozy jsme ji dostali - juvenilni myelomonocytarni leukemie...po transplantaci kostni drene vse vypadalo, ze to dobre dopadne, krevni obraz moc hezky drzel, ale najednou se uplne nenapadna komplikace stala vaznou, plice se nelepsily a srdicko to neutahlo. Tonicek nam umrel tri dny po prvnich narozeninach, je to 7 mesicu a porad tomu vubec nemuzu verit, nikdo nevi, co se stalo spatne, zadne rodinne predispozice, zijeme zdrave, sportujeme atd atd atd. ted jsem znovu tehotna a strasne se bojim - asi stejne jako vy jsme se dostali do absurdni situace, kdy fakt, ze je clovek naprosto zdrav, neprinasi zadne vychodisko - neni co "spravit"...
adopce se nebojte, chystame se na ni taky, cekaci lhuty podle mych informaci a zkusenosti znamych nejsou TAK dramaticke, zvlast pokud diteti muzete nabidnout fungujici prostredi.
moc vam drzim palce, budete skveli rodice

daniela