9.4.2009 10:41:31 majka, 2 adoptované děti
Vlastní zkušenosti
Ahoj, při čtení Tvého článku jsem přemýšlela nad tím, kdo napsal můj životopis. Včetně vzdělání, seznámení s ideálním mužem - manželem. A pak všemi těmi strastmi a lítáním po doktorech, v našem případě ještě doplněnných o všemožná vyšetření i alternativní medicíny. Jsme oba věřící, a proto pro nás bylo nepřijatelné IVF - (co případně zbylá oplodněná vajíčka, z nichž už povstal nový život - je to něco jako potrat - vražda, ale o tom se tady nechci rozepisovat). Šli jsme do adopce stejného etnika - opravdu je lepší pro sebevědomí - mít na první pohled své dítě - navíc, pokud nikdo z adoptivních rodičů není alespoň snědší pleti a hodně tmavých vlasů. Podstoupili jsme si všechny testy, kterých také není málo, ale nenechte se odradit.Tehdy mi bylo 27. Dá se to vydržet - a ta radost, až Vám sdělí, že možná našli pro Vás dítě, všechno vynahradí. V dítěti pak najdeš smysl života - a kdyby už nic, tak alespoň můžeš vychovat človíčka, který by bez Tvé pomoci mohl skončit mimo slušnou společnost. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsou okamžiky, kdy si člověk pomyslí: Bylo mi to zapotřebí? -(jedno mé dítě už pomalu přichází do puberty). Ale pak když se večer přitulí - přestože ví, že nejsme jeho biologičtí rodiče, je to ten nejkrásnější pocit.... možná o to silnější. Přeji mnoho sil a trpělivosti.
Odpovědět