jak to vidím já...

přiznám se, že jsem nečetl ani článek ani debatu :o) Ale už název mi byl blízký.
Já to mám prostě tak, že většinou o problémech mluvím velmi nerad. Žena nebo máme to ze mě občas páčí, a tím mě strašně štvou... já prostě nemám tu potřebu o takových věcech mluvit - a není to, že je "dusím v sobě" - spíš je v sobě zpracovávám - a když mě někdo nutí o tom mluvit, tak je mi to nepříjemné, protože co? Může mi ten druhý pomoci? Obvykle ne. (Když ano, tak mu to řeknu). A když nemůže, obvykle se od dočkáme jen takových jalových reakcí (za které nemohou), ale které si dokážete domyslet předem...

Prostě je to asi tak: problém buď dokážu vyřešit, a pak je zbytečné s tím někoho otravovat, nebo nedokážu - ovšem pak ho obvykle za mně nikdo nevyřeší, tudíž jsem v prdeli tak jak tak...