Aneb Proč muži nechtějí nebo nedokážou mluvit o problémech?
Snad každá vdaná žena už podobnou situaci zažila. Její více či méně milovaný životní souputník se právě vrací z práce domů. Už ve dveřích se ale tak nějak divně tváří. Na půl pusy ucedí cosi, co by se při troše dost bujné fantazie dalo považovat za pozdrav, a snaží se nepozorovaně někam zalézt. Na krku jako by se mu kymácela pomyslná cedulka: "Prosím, nerušit." Přesněji řečeno, pokud by měla odpovídat jeho výrazu, tak by se na ní skvělo: "Sakra, dejte mi všichni pokoj."
Daný scénář má pak několik možných pokračování, mnohé záleží na paní domu. Žena satorie neprodleně vystartuje a preventivně jej upozorní, že ji vůbec, ale vůbec nebaví koukat se pořád na ty jeho kyselé obličeje. Jako začátek ostré hádky výrok přímo k nezaplacení! Také k ní zpravidla během několika minut dojde. Žena empatická se snaží vcítit do jeho prožívání, zároveň se často dožaduje dalších a dalších informací. Zkusme si popsat, jak pak takový dialog může také vypadat. "Miláčku, co se stalo? Ty jsi nějaký smutný nebo naštvaný?" - "Nic se nestalo, nejsem naštvaný!" - "Nepovídej, přece mám oči, vidím, že nejsi ve své kůži!" - "To se ti jen zdá, jsem v pohodě." - "Kdybys byl v pohodě, tak se nebudeš tvářit, jak když ti spadly hračky do kanálu." - "Hele, nech toho! Ty tvoje řeči mě už fakticky štvou! Připadám si jak u výslechu." - "No vidíš, jsi naštvaný! Kdybys to řekl hned, tak jsme si mohli celou tuhle přiblblou debatu odpustit!" - "Kdo je u tebe přiblblej!? Podívej se na sebe…" Pokračování debaty si asi dokážete domyslet; milostný duet už z ní ale nevykřešete.
Žena moudrá (a jsou i takové!) se raději na nic neptá, neútočí a respektuje, že pán tvorstva potřebuje jakousi "dekompresní" pauzu. Až po ní bude s to se zapojit do běžného dění. Ano, i muži mají své dny, někdy týdny či měsíce. Něco je trápí, něčeho se obávají a zároveň mají jakýsi blok, který jim brání se svěřit. Jen na okraj, pokud by tou přicházející byla trápící se žena, možná by hned ve dveřích popustila stavidla stesků. Její drahý by sice téměř okamžitě věděl "která bije", na druhou stranu zas hrozí, že by se v těch jejích stescích začal pro změnu topit.
Zůstaňme ale, alespoň pro dnešek, u toho, proč muži tak neradi ventilují své pocity.
Výchova je mocná čarodějka! Člověk nemusí být zrovna Komenský nebo Makarenko, a přesto tuší, že výchovou lze mnohé napravit a zároveň spoustu věcí pokazit. Záměrná i bezděčná výchova kluků a dívek se navzájem zpravidla dost liší. Zatímco u dívek máme sklon podporovat citovost, včetně vyjadřování emocí, u kluků klademe důraz především na odolnost a na výkon. Už do těch nejmenších hlaviček je pak (často hlava nehlava) vtloukáno, že kluci přece nepláčou. Malé hlavičky sice netuší proč, ale dobře vědí, že autoritám není radno odporovat.
Kde se ale vzal onen mýtus o neplačících klucích? Zřejmě se budeme muset vydat kamsi daleko nazpět, možná až k samým prvopočátkům lidstva. Do období, v němž se začínaly vytvářet základní archetypy muže a ženy. Asi bychom museli být nadáni opravdu bujnou fantazií, abychom si dokázali představit, jak si za mamutem pílící tlupa lovců vykládá o pocitech či starostech. Ne tak tehdejší ženy, sběračky plodů! Společné vyhledávání zralých bobulí a jejich následné společné zpracovávání… Jen těžko si lze představit vhodnější kulisy pro nezávazné klevetění. Možná i o tom, co prožívají, jak se cítí a čeho se obávají. Nemusíme ale chodit až tak daleko do historie. Táčky vesnických žen při společném draní peří také jen málokdy probíhaly mlčky. Zatímco třeba i deset hodin vedle sebe sedící rybáři si nad udicemi zpravidla nepokecali o moc víc než pravěcí loviči mamutů.
Archetyp "neplačících mužů" se zákonitě promítá i do produktů soudobé kultury, především filmové a televizní. Čímž úspěšně završuje pomyslné dílo zkázy. Pomineme-li některé role Woddyho Allena, oné neurotickými emocemi zmítané bytosti, pak bychom mezi idoly mužských hrdinů asi jen těžko hledali jiné typy než správné chlapíky, kteří svá citová hnutí dokážou tak krásně mužně skrývat. A ruku na srdce! Kdo z dnešních dospívajících mladíků by se dobrovolně identifikoval zrovna s Woodym Allenem. Opravdu těžko jej totiž lze považovat za prvoplánového lamače ženských srdcí. Navíc úspěšného! To už mnohem pravděpodobněji narazíme na světáka, který si na baru objedná panáka rumu a mezi zuby procedí jen "nemíchat, protřepat". Nějakými jemnými nuancemi alkoholových preferencí agenta 007 se pochopitelně nenechají vykolejit. Nepatřím sice mezi kované znalce jeho příběhů, ale nějak si jej nedovedu představit, jak provádí veřejný striptýz jemných zákoutí své citlivé duše. Bohužel ani generace "odkojená" počítačovými hrami na tom nebude o mnoho lépe. Zničit, skolit, zastřelit, do nebytí uvést…, to ano, ale prodírat se houštinami vlastních emocí, navíc veřejně, to ani náhodou. Přesto se snad alespoň v něčem blýská na lepší časy. Sice nesměle, leč přesto zřetelně se již objevují, zvláště ve filmu, i hrdinové romanticko-mužných typů.
Přály byste si, aby vám váš vyvolený dal tu a tam nahlédnout do duše? Pochybujete, zda vůbec nějakou má? Mohu vás ujistit, že občas má. Nejen to, pokud jste si nezvolila přímo anetika, který prožívá emoce zhruba stejně často jako třeba frigidní žena orgasmus, pak většina mužů má dokonce poměrně bohatý rejstřík citových hnutí. Je zde ale jedna zlotřilost. Vše probíhá pod povrchem. Podobně jako pnutí v zemských deskách. Teprve ve chvíli, kdy se nahromadí nadhraniční množství energie, dochází k explozi.
Zemětřas, vlny tsunami i výbuchy vzteku či naopak zoufalství však mívají téměř vždy zničující dopad. Liší se snad jen velikostí zasažené oblasti. Zemětřas či tsunami mohou odskákat desetitisíce lidí, výbuch zlosti či zoufalství dopadá zpravidla na hlavu toho, kdo je zrovna po ruce. Hádejte, čí ta hlava asi tak bude!?
Vztah však mohou ohrozit i emoce nevyjádřené. Sice méně dramaticky, na výsledku se však nic nemění. Byť by šlo o emoce v podstatě pozitivní. Zůstanou-li skryté, pro okolí jako by nebyly. Pak se ale nelze divit, že ono okolí citově hladoví, případně si nějaký emoční žvanec dopřeje prostřednictvím výpravnějšího "externisty". Výčitkami ani hrozbami, obrazně řečeno bičem, však z žádného muže kladnou emoci nevyrazíte. Mnohem nadějnější bývá "cukr". Když tomu vašemu, možná jen bezděky a nechtěně, nějaký hezký citový projev uklouzne, pak je třeba jej neprodleně odměnit. Podobně jako byste se snažili například holuba naučit obrat čelem vzad. Pokud se náhodně pootočí v žádoucím směru a vy jej odměníte zrnkem obilí, tak i on za čas pochopí, co je třeba pro kýženou odměnu učinit. V té souvislosti vám mohu prozradit jedno sladké tajemství - běžný muž je téměř tak učenlivý jako zmíněný holub!
Tak vás už raději nebudu zdržovat. Vzhůru do krámu pro kilo kostkového! Nikoli proto, abyste to osladily Evropě! Ale proto, abyste toho svého naučily dělat čelem vzad! Třeba se vám podaří naučit jej i onačejším a pro vaši spokojenost ještě významnějším kouskům!
A pánové, kluci sice nepláčou, ale muži, kteří se dokážou o své emoce podělit, kteří je zbaběle neskrývají, takoví muži dokážou navodit atmosféru blízkosti, a ženy je právě proto milují!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.