Re: A co my co žijem na samotě?

Jj, je to idilka. ALe co si tak pamatuju z dětství, tak zas až takovou samotou bych nadšená nebyla. Je fajn, že děcka zatím všude dovezete, ale až těm dětem bude víc - od těch cca 10 let a tak a budou chtít někde dýl zůstat, tak se asi jejich společenský život bude odvíjet v tom duchu, jakou budou mít rodiče zrovna náladu na to hrát si na dopravní společnost. Když to dítě může někde jinde třeba přespat, tak fajn, ale jinak je dost závislé na rodičích. Jako příklad - bude chtít jít na koncert, ale v místě konání nebude mít u koho přespat a teď záleží čistě na rodiči, jestli pro něj v 1 ráno pojede (když musí druhý den vstávat) a nebo ne a tudíž dítko nikam nepujde. TO se týká hlavně toho věku, kdy už jsou dost velcí na to, aby byli někde sami, ale nemají ještě řidičák.
Tam je prostě nejhorší věc ta "dopravní" nedostupnost pro to dítě, protože dospělý si zajede autem, když někam potřebuje, ale dítě - ok, v létě na kole, v zimě při troše štěstí na lyžích a nebo pěšky, ale jinak, když třeba prší tak musí dřepět doma a k nikomu nemůže zajít ani na skok na kamarádskej pokec, protože to má všude daleko.
Myslím, že spousta dětí z takových podobných samot by v pubertě toužila po bydlení blíže civilizaci. Ale tak až dospějí, tak si život zařídí podle sebe.