O co tady vlastně jde?

Holky,
tak mě tahle bouřlivá diskuze docela zaujala. Dokonce natolik, že jsem toto téma nadhodila svému muži.
Pravil, že naprosto souhlasí s Lídou, která na svém příkladu uvádí, že oni se doma nedohadují o domácnosti. Jejich řešení je mít služku, naše řešení je podle hesla "nelíbí se ti to, udělej to sám/a" a v přesvědčení, že domov je nás obou, a tudíž je nesmysl si v něm dělat zbytečně binec. Můj muž také nemá problém vykonat jakoukoliv domácí práci a také tak činí. Podobně u nás neexistuje model, že jeden "leží na gauči a čte noviny" a druhý "kmitá". Nejjednodušší je, když se každej chopí něčeho a je to za chvíli hotovo. Jiný systém může být třeba tak, že ta rodina žije v binci a lásce (znám také takové). V podstatě nezáleží na tom, jaký systém která rodina zvolí, důležité je, že se potom o domácnosti dohadovat NEMUSÍ. Lída nechce žít v binci a nechtějí ani jeden uklízet => považují za rozumné utrácet peníze za služku (a to že ty peníze mají zase souvisí s jejím rozhodnutím chodit do práce). Nám se peníze utrácet nechce, raději si uklidíme sami, Klára peníze na tohle ani nemá, protože pro ní je hodnotnější být doma s dětmi. (Aby bylo jasno - OBA systémy - pracující máma, která s dětmi tráví všechen volný čas, který má versus máma, která je s dětmi doma, ale kromě nich musí zvládat domácnost - mi přijdou velmi rozumné a ani na jednom neshledávám nic špatně. Sama si netroufám předpovědět, ke kterému systému se dopracujeme my - to prostě záleží na situaci.)

Klářin původní článek byl ale o něčem jiném. O tom, že pokud mi něco v partnerově chování fakt vadí, tak je nejlepším řešením mu to říct. Říct mu to formou, kterou on je schopen přijmout jako přátelskou, humornou, neubližující. U nich konkrétně fungují básničky, její muž zcela zjevně tuto formu komunikace vítá a akceptuje. U nás používáme trochu jiný systém, ale princip je stejný. KOmunikujeme spolu o věcech, které nám vadí, dřív než nám tyto věci zkazí manželství. Můj muž říkal, že pro něj je přijatelnější, když mu ženská řekne "vadí mi že vyléváš lógr do dřezu a lepíš žvejkačky na postel", než kdyby kolem něj chodila měsíce a léta s ublíženým obličejem a byla na něj v tichosti nasraná a v tichosti ty věci po něm napravovala. Prostě jakmile se problém nějak označí, dá se vždycky najít nějaké řešení a kompromis (těch kompromisů tu bylo taky spousta).

Prostě vůbec nejde o to, kdo uklízí ponožky, ani o literární kvalitu básnických děl v článku.... jde jen o domluvu.