Vzpomínat se musí, ale žít se taky musí...

Táta mi umřel na Silvestra. Ani jsme se nestihli rozloučit. Mamka půl roku před ním v létě. Bylo mi 25. Dneska mám svoji rodinu. Nebydlíme ve starém domě, kde jsem vyrůstala, ale v paneláku ve velkém městě. Někdy to na mě taky nostalgicky sedne, lituju, že mji rodiče nepoznali moje děti. Ale pak si řeknu, že život je moc krátkej na to, abych ho probrečela a provzpomínala. Dětem vyprávím, jaký to bylo, když jsem byla malá. Je mi 32¨, ale připadám si jako stará babička, když jim líčím, že jsme měli černobílou televizi, co pořád "utíkala" (běhaly přes ni pruhy) a na stromečku byly opravdové svíčky a prskavky. Jenže zivot je prej jako přechod pro chodce - jako zebra - jen nikdy nevíš, jestli zrovna stojíš na bílým nebo na černým pruhu. Ale nemyslím si, že by se mi život jen pozvolna zhoršoval. Měla jsem krásný dětství, ale s manželem jsem taky šťastná. Jen jinak. Byli jsme šťastní spolu a teď jsme šťastní s dětmi, jen jinak. Vánoce jsou dobou rozjímání, ale pro mě hlavně dobou smíření. Sama se sebou, s časem, s lidmi, se světem. Dětství bylo fajn, ale ruku na srdce - koho z vás by dneska bavilo, kdyby mu rodiče pořád říkali: "vem si bačkory, zhasni na schodech, nelítej mi tady, zavři tu lednici není to televize..." prostě všechno má svůj čas. Hezké Vánoce.