Re: Vzpomínat se musí, ale žít se taky musí...

Na tom je hodně pravdy, co píšete. To, že na mě o vánocích padá melancholie a taková ta vážnější temata víc, neznamená, že probrečím vánoce nad tím, co už není. Tátu už taky nemám, a štědroodpolední procházka za ním a jeho rodiči na hřbitov je rituál, svým způsobem uklidňující, tam je konec, už není čeho se obávat.

Vůbec si na svůj dospělý život nemůžu stěžovat a svým dospělým způsobem je stejně hezký jako můj dětský. Teď jsem to já, kdo rozsvěcuje stromek, kdo dělá salát a peče cukroví a dělám to ráda. A mým dětem, stejně jako mě kdysi, se zdá prosinec nekonečně dlouhý, mi už letí jako blázen.

Určitě o vánocích na mě víc doléhá to, že stárneme, asi díky tomu, že se (dobrovolně a většinou rádi) scházíme se strejdy a tetami, jsem déle než obvykle s mamkou a ještě s mojí babičkou (86) a to jsou všechno lidé, které jsem znala na vrcholu sil a teď tam už rozhodně nejsou. A já tam, a nebude to za "strašně" dlouho, jak se mi to zdálo coby děcku, budu za chvíli taky. Z toho mám depku. Teď máti, manžel i děti stojí o to, aby se mnou trávili čas, ale vždycky to tak nebude. To já, vedle úbytku sil a zdraví, považuju za "postupné zhoršování života".