Aneb O jednom starém bytě a také o kočičím nebi.
Za dveřmi jsou Vánoce. Sedím ve své krásné útulné kuchyni, která se po letech snění stala realitou, a advent je takový, jaký má být: dřevo v kamnech jemně praská, tichá hudba hladí na duši, na vyblýskaných oknech visí skleněné hvězdičky a v květináčích rudě září vánoční hvězdy. Za dveřmi dětského pokoje tiše cvakají kostičky stavebnice, jinak jen soustředěné ticho. Pohoda, klid a mír. Měla bych být šťastná. Přesto mi slzy kapou do šálku s kávou. Mám pocit, že tu nejsem správně. Na Vánoce bych přeci měla být jinde…
Měla bych být na druhém konci Čech, v rozlehlém starém bytě s vysokánskými stropy, kde můj děda v neuvěřitelně studené kuchyni na dřevěném mycím stole kuchá kapra. Měla bych stát na špičkách a zvědavě mu koukat pod ruce, zatímco babička obřadně sundává z kredence váhu se dvěma mosaznými miskami a dřevěnou krabičku se sadou závažíček. Bude péct. Měla bych se těšit, až mi bude dovoleno otevřít letité lepenkové krabice se sadami stříbřitých foukaných a korálkových ozdob a opatrně začít strojit malý smrček u velkého okna v tajuplném výklenku maminčina starého pokoje. V parádním pokoji se topí, tam by stromek brzy opadal. Měla bych se radostně rozběhnout do chodby ke dveřím, do kterých vchází tatínek se svazečkem jmelí v ruce a se širokým úsměvem pod zasněženou beranicí. Měla bych mít na zápěstí pár čerstvých škrábanců od staré mourovaté kočky, co nemilovala dětský křik, a napjatě vyhlížet k tmavnoucí obloze za okny, zda nezahlédnu záhadné světýlko. Měla bych se šťastně prohlížet v zrcadle, až mi maminka před slavnostní večeří svátečně naonduluje vlasy svými plechovými natáčkami…
Je to jinak. V tom starém bytě noví nájemníci určitě dávno nechali snížit vysokánské stropy, takže už nejsou vidět krásné štukové ornamenty a studená černobílá dlažba jistě zmizela pod vrstvou lamina. V místech, kde vedle starožitné váhy na promáčených stránkách Rudého práva ležely chladnoucí kapří vnitřnosti, nejspíš decentně vrní myčka nádobí ukrytá za dvířky bezduchého hypermoderního designu. Velké okno ve výklenku maminčina starého pokoje je možná plastové a stojí-li pod ním stromeček, možná je plastový též…možná ale ne. Kdoví? Možná tam i dneska stojí šestiletá holka ve svátečních šatech, na rukou čerstvé škrábance od kočky, a nedočkavě vyhlíží, jestli na tmavnoucí obloze nezahlédne tajemné světýlko.
Až se moje děti na Štědrý den budou dívat okny naší kuchyně k obloze, podívám se s nimi. Třeba tam zahlédnu anděly. Věřím, že tam nahoře jsou. A jestli je společné nebe pro lidi i pro kočky, jeden by měl mít kočičí uši. Za pár škrábanců na zápěstí se do pekla určitě nechodí.
Omlouvám se všem, co mají raději veselejší notu a sladkobolné adventní rozjímání a vzpomínání jim vyloudí na tváři pohrdlivý úšklebek. Klidně se ušklíbněte a odklikněte se jinam. Něco zábavného napíšu třeba příště, ale dneska mi leželo na srdci zrovna tohle. A třeba nejsem jediná, komu občas přijde líto, že čas běží neúprosně vždycky jenom dopředu a kdo si nad tím potřebuje úlevně pobrečet. Přeji krásný advent a krásné Vánoce :-)
P.S.: Co myslíte, na koho a na co asi budou za třicet let vzpomínat se slzou v oku vaše děti?
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.