V psychologii se učí, že dítě

znamená pro vztah VŽDY krizi! Větší či menší, u každého z rodičů v jiné intenzitě, dle toho, nakolik bylo mimi chtěné, dle povah rodičů atd.atd., ale krize-změna je to vždycky.
Je to jedna z mála věcí, kterou si pamatuju, protože jsem si tenkrát říkala, že čím je člověk starší, tím lépe to oba snášejí - naivita mládí i středního věku :o)))

Článek se mi líbí, i dyž mohl být pestřejší. Je málo "vědecko" i málo "populární" :o)

U nás - pořídit si prvorozeného ve 35, resp. ve 42 letech, je fajn - člověk nemá pocit, že v mládí o něco přišel, ale všechny ty věci, které až doposud dělal, nebo alespoň některé, opravdu citelně chybí, protože je provozoval mnoho let, a také proto, že nechce zatěžovt "starého" otce a nechává ho přivykat na situaci postupně, takže ho v pivu, plavání, kartách a cestování nijak neomezuje - ale mrzí ho, že už nemůže také... :o(

Naštěstí nepropadám panice - ono to sice nebude jako dřív, ale v mnoha činnostech půjde pokračovat a naštěstí jsem momentálně permanentně tak unavená, že je vlastně dobře, že nikam nemusím :o)))