Jsme tři a všechno je najednou jinak…

Nastávající rodiče jsou zralí, odpovědní, informovaní horou odborné literatury, kterou pročetli. Přesto potomek jejich život i vzájemný vztah provětrá jako pořádná vichřice.

Když čekáme dítě, je nám jasné, že s jeho narozením se náš dosavadní život v mnohém změní. Pokud jsme byli zvyklí si o víkendu pěkně přispat, střídali jsme se v přípravě snídaně do postele a pouštěli si k ní oblíbený seriál stažený do počítače, s devadesátiprocentní pravděpodobností o svůj ranní rituál přijdeme. Anebo patříte ke sportovněji založeným dvojicím, které si klidně přivstaly, aby naložily kola do ranního vlaku? Ani tohle celou řadu měsíců nepůjde.

„Ano, jsme rozumní lidé, tohle přeci všechno víme - navíc náš život dostane jiný smysl, s miminkem přijdou nové impulzy. Tak jsme to chtěli a těšíme se,“ odpovídají dotčeně nastávající rodiče.

Mají samozřejmě pravdu, nicméně neškodí si otevřeně přiznat, že se novopečeným rodičům po dosavadním způsobu života občas zasteskne. Jedna kapitola jejich života definitivně končí (stejně jako před časem skončily bezstarostné prázdniny u babičky a veselé časy studií), takže trocha nostalgie není žádný patologický prohřešek.

Daleko víc škody ve vzájemném vztahu i ve vztahu k dítěti dokážou napáchat pocity viny, které některé matky, ale i otcové v podobných chvílích prožívají: že nejsou dost „nadšenými a obětavými rodiči.“

Když nově, tak spolu

Zároveň mají potřebu vytvářet nové rituály, nový, rodinný způsob života. Poměrně velké riziko pro budoucnost vzájemného partnerského vztahu skýtají situace, kdy se ženě, pečující o miminko, změní úplně všechno, zatímco její partner se bez omezení věnuje vlastním aktivitám - po práci si jde s kolegy zahrát fotbálek, staví se s kamarády na pivko, sám se pravidelně účastní akcí, na které dříve chodil s partnerkou, večer vyžaduje klid na sledování filmů a sportovních přenosů…

Ne že by žena nebyla schopna zvládnout péči o dítě a o domácnost, to ona zvládne. Jenže přitom postrádá pocit vzájemnosti s partnerem. A to může být začátek postupného odcizování, vzdalování jejich světů. Ženy v podobných situacích cítí zklamání a lítost, že je partner nepodpořil. Jiné si mužovo počínání vysvětlují jako nezájem o ně samotné i o dítě, jako nedostatek nebo ztrátu jeho lásky.

U některých novopečených otců může opravdu zvítězit egoismus, vlastní pohodlí, mnohdy ne zcela vědomý strach ze změny a konec konců i z konkurence - dítě přece poutá tolik partnerčiny pozornosti a lásky, která bývala dříve určena jemu. Jiné otce zaskočí pocit odpovědnosti tak, že nevědí, co dřív. A mnozí si prostě v nové situaci docela obyčejně nevědí rady, nemají potřebné vzory z vlastní rodiny a byli by rádi, kdyby je partnerka nasměrovala tam, kde mohou být nápomocní a užiteční, kdyby je naučila, co a jak mohou s miminkem dělat.

Nemohu se koukat, jak je nešikovný

Psychologové v této souvislosti upozorňují, že zatímco ženské mateřské chování se u většiny žen rozvíjí přirozeně, intuitivně a je podporováno biologickými procesy (hormonálními změnami, kontaktem s plodem v průběhu těhotenství, porodem atd.), otcovská péče je do značné míry podmíněná sociálním učením.

K lásce a odpovědnosti, kterou novopečený otec cítí vůči své ženě a dítěti, prostě potřebuje trochu více názorných lekcí praktické péče.

Není ovšem výjimkou, že maminky, které péče o děťátko naplňuje, se začínají stále více fixovat na svůj vztah k dítěti a postupně přesvědčují samy sebe, že je jim spolu hezky a „toho chlapa“, co se o ně vlastně ani moc nezajímá, v podstatě nepotřebují.

Paradoxně pak mají tendenci partnera z péče o miminko dokonce i vystrnadit, přestože by o ni stál. „Staví se ke koupání tak nešikovně, na to se prostě nemůžu dívat,“ říká rezolutně dvaatřicetiletá Renata a ani si v té chvíli nevzpomene, jak byla před třemi měsíci v porodnici nervózní, když měla vzít svého chlapečka do rukou a pod dohledem sestry ho poprvé samostatně vykoupat. Její manžel Marek to po několika pokusech vzdává a odchází k televizi - záplava emocí, které cítil u porodu a pod jejichž dojmem si říkal, že on se bude, na rozdíl od svého táty, o vlastního syna odmalička starat a bude mu nablízku, se pomalu vytrácí… „Nemá cenu cpát se do ženského světa. Počkám, až bude kluk větší,“ říká rezignovaně.

„Poslala jsem ho s Marečkem na procházku a on mu není schopný ani pořádně vyměnit plínu a otřít zadek,“ rozčiluje se o pár měsíců později Renata na neschopnost svého muže.

Změny v sexu

Sexuolog Petr Weiss upozorňuje, že po porodu se velmi často změní ženina sexuální touha, přesněji řečeno, je nižší než dříve. „Má to dva základní důvody. První je evolučně biologický. Spočívá v tom, že u našich jeskynních předků, lovců a sběračů, narození každého dalšího potomka rapidně snižovalo šance na přežití toho předchozího.

Matka musela dělit pozornost, péči, potravinové zdroje… Příroda proto v zájmu zdárného přežití prvorozených přijala určité evoluční opatření: ženy první půlrok až rok po narození dítěte téměř ztrácejí sexuální potřeby nebo je mají výrazně redukované. Nemají chuť na sex, tím se snižuje pravděpodobnost nového otěhotnění.

Další příčina souvisí s tím, že dominantou ženy se stává dítě. Přistupuje vyčerpání z kojení, z nočního probouzení a podobně. Sex je pro maminky nemluvňat často až to poslední, na co pomýšlejí. Zatímco jejich manželé se už dlouho těší, až bude po šestinedělí, až se budou moci milovat. Mají představu, že všechno bude jako kdysi, ještě před otěhotněním.

Proto se často dopouštějí chyby, že začnou na ženy naléhat, nutí je do sexu,“ dodává doktor Weiss. V extrémních případech může partner vyvolat až fyzický odpor partnerky nejen k milování, ale dokonce i ke své osobě.

Už pro něj nejsem atraktivní

Potíže však mohou nastat i z opačné situace: muž si je vědom, že je žena unavená, že si dělá o plačící dítě starosti, a tak se snaží svoji touhu překonat a myslí si, že takovou ohleduplností v jejích očích získá. Jenže ona se trápí, že se změněnou postavou už pro něj není atraktivní, možná se dokonce užírá obavami, jestli nemá jinou…

Ovšem i když po šestinedělí oba chtějí, mohou u žen, které v souvislosti s porodem prodělaly velký nástřih hráze a masivnější šití, nastat problémy „technického rázu“. Dalo by se říci, že jsou v podobné nebo ještě horší situaci, než když jejich prvnímu milování stála v cestě panenská blána. „Kamarádky mi říkaly, že se to poddá, ale já jsem opravdu měla obavy, že už se snad nebudu moct normálně milovat. Nebo že budu muset požádat gynekologa, aby mi to, co zašil, zase trochu rozpáral,“ vypráví, dneska už s úsměvem, šestatřicetiletá Hanka. Po prvním porodu trpěla anémií, nástřih se špatně hojil, po několika dnech jí v narkóze museli zákrok opakovat, tentokrát už s pevnými stehy, které se samy nevstřebávají. Až po třech letech při druhém porodu překvapený porodník narazil na několik zapomenutých stehů.

Takových případů naštěstí není většina, nicméně sexuologové doporučují před první souloží po porodu více využívat nekoitální techniky a zúžený poševní vchod postupně, jemně roztahovat prsty.

Nemlčte o problémech

„Vendulka je už večer unavená a rozmrzelá, tak ji manžel vždycky chová, než připravím koupání. Pak ji kojím a on mezitím uklízí koupelnu,“ líčí Zuzana rituál, který se v jejich rodině spontánně vytvořil a funguje ke spokojenosti všech.

Ne vždycky to jde „samo“, a tak nezbývá než s partnerem komunikovat, vzájemně si říkat, co kdo chce, co potřebuje, co by si přál. A zajímat se, co partnera potěší, co mu pomůže. Nemá smysl přijmout tradiční rozdělení rolí, když ho cítíme jako nespravedlivé a zastaralé. Ani mlčky vrhat vyčítavé pohledy a čekat, že se ten druhý dovtípí. Svůj společný život si opravdu můžeme uspořádat po svém - ovšem i tady platí, že čím dříve začneme, tím lépe.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.