Re: strach má velký oči

Eecto,
vpodstatě souhlasím, měla jsem to podobné, taky jsem před porodem podléhala panice, že zábavný život končí a pak jsem zjistila, že to tak nějak jde. Za nás tedy ještě moc nebyly vozíky za kolo(nebo běžky), tak jsme jezdili s cyklosedačkou a vlastně jsme začali víc jezdit na kole až s dítětem. To byl ale na druhou stranu jediný sport, který jsme oživili jako rodina. Dětská cvičení a plavání a vůbec dětské akce za zábavu a sport nepovažuju, i když jsem si jich užila dost a dost, ale dobrovolně bych tam nechodila, dělala jsem to jen kvůli dítěti. Zaplavat si opravdu - to jsem musela jít sama a tam už byl problém s hlídáním. Takže jsem vždycky řešila, jestli se mi chce plavat až tolik, abych organizovala hlídací blbinec, poslouchala řeči, počítala s tím, že na 50% to nepůjde atd...

A hlavně - s jedním dítětem to ještě jde poměrně v pohodě, dvě děti s rozdílnými potřebami už tím zamíchají víc. Co se koukám kolem sebe, tak hodně dřív aktivních rodin začalo s druhým dítětem sedět doma, protože už těch omezení a organizačních záležitostí bylo tolik, že jim ty aktivity za to přestaly stát, případně se věnují každému dítěti zvlášť a celá rodina pohromadě něco podniká málokdy.