Pobrečela jsem si

Děkuji za Vaši zpověď, bylo v ní tolik citu, že jsem si pobrečela. Chápu vás a nikdy v životě bych si nedovolila soudit žádnou matku ve vaší situaci. Je mi moc líto vaší ztráty.
S lékaři máte pravdu - bohužel takt a informovanost jsou často jen slova na papíře. Když jsem čekala první dceru, triple test vykazoval vcelku vysoké riziko Downova syndromu 1:150. Zhroutil se mi svět a veškerá očekávání. Šla jsem na amniocentézu. Nemůžu si stěžovat na nelidské zacházení, všichni byli vcelku chápaví a vlídní. Ale nikdo mi neřekl, že riziko amniocentézy převyšuje riziko vrozené vady, že šance že potratím je 1:100 a že riziko, že porodím postižené dítě je 1:150. Šla jsem na odběr jako ovce, neschopná uvažovat a počítat. Manžel mě bohužel nepodržel, dodnes slyším jeho: doma žádného dementa nechci, tohle odpustit a zapomenout nelze. Byla jsem na to sama a všichni mě utvrzovali v pragmatismu - buď rozumná, přece nechceš postižené děcko. Ale já jsem vůbec nevěděla co chci, nedokázala jsem si představit, že půjdu na potrat. Všechno naštěstí dopadlo dobře a dcerka je zdravá. To co nedopadlo dobře, byla má víra v manželovu lásku a lidskost. Jsme spolu, ale zapomenu někdy jak se ke mně a k našemu dítěti postavil?