Máte můj obdiv

Děkuji za tento článek. Sama jsem matkou postižené dcery - DMO vzniklá v časném perinatálním období, takže žádná volba předem nebyla, porodila jsem zdravé dítě. Dnes pro postižené děti pracuji a vím, že umí být stejně šťastné a spokojené, jako zdravé děti. Jasně, jsou i výjimky. Děti které leží a nereagují. Ale tohle nikdo dopředu neví, jedna věc je prognoza a druhá skutečnost. Nevím, jak bych volila být na místě autorky, co však vidím je to, že hodnoty jako úcta k životu jsou tak nějak devalvované, zvlášť ve zdravotnictví, jehož programem je naopak záchrana života. Oč má postižené dítě menší právo na život, než těžce nemocný dospělý, poslední stadia rakoviny rozhodně nejsou o nic důstojnějším životem, než život dítěte s ES. Spousta lidí si neuvědomuje, že stačí jediná vteřina a budou na tom stejně, nebo hůř než děti, které se nikdy nenarodí kvůli DS a dalším diagnozám. Zajímavé, že v těchto případech se o přerušení utrpení tak automaticky nemluví. Zatím??? Nikdo nemá právo říkat druhému, co má dělat. Myslím si, že lékař může interupci doporučit, ale jeho postoj by se neměl změnit ani v případě, že ji matka odmítne. Je to její právo. Ne každý považuje za ideální stav to, že se ještě před narozením dělá selekce a rozhoduje se o tom, jaké parametry musí mít dítě, aby mu bylo umožněno se narodit. Vyžaduje velkou odvahu vědomě přijmout starost o postižené dítě, ještě větší jít proti proudu a nenechat se dotlačit ke "snadnému a standardnímu řešení".

Děkuji za článek a obdivuji Vaši odvahu. Ať se daří co nejlépe.