Re: Pobrečela jsem si
Andy, to je hrozné. Máš pravdu, taková věta by mi také zněla v uších a musela bych stále myslet na to, abych třeba při nějaké hádce nebyla nefér a nepřipomněla mu ji.
Na druhou stranu bych možná zkusila pochopit, co za ní bylo. Třeba se u nich v rodině láska najevo moc nedávala, třeba ho vychovávali moc tvrdě, nelaskavě, třeba neuměl svůj vlastní strach vyjádřit jinak, než takhle zle a zdánlivě nesouvisle a nesmyslně. Škoda, možná by mu pomohlo trochu se pohroužit do svých vzpomínek a výchovy, najít tu "chcíplotinu" pod kobercem, vykřičet a vybrečet svůj vztek, a pak to všechno v klidu pohřbít - ale na to má odvahu moc málo lidí...
Odpovědět